Létání 

08.12.2006 Pýcha předchází pád
06.12.2006 Zase po tmě
04.12.2006 Soustředím se abych se soustředil
04.12.2006 Sluníčko a mráz
03.12.2006 Zmrzlé prsty, zmrzlé baterky
28.10.2006 Začínám mít starosti běžného elektroletce
26.10.2006 Jako včera
25.10.2006 Dávat pořád pozor!
25.10.2006 Relax
22.10.2006 Konečně letím rovně

Zálet 

Na zálet je dnes docela větrno. Odpoledne stejně musím za mamkou do špitálu a tak počítám s tím, že se zálet bude konat večer, až se vítr uklidní a za umělého ovětlení.

Vymyšlené to mám dobře. Večer nebude foukat, parkovišť osvětlených lampami je v okolí několik. Odstartuju z asfaltu nad trávník. Když s modelem seknu do trávy, tak to snad přežije. Sednu buď do trávy nebo zpět na asfalt.

Večer opravdu vítr utichá, ale zároveň s tím začíná krápat. Až před osmou to přestane. Nakládám model a vysílač a jedu k Hypernově. Obkroužil jsem parkoviště po jeho okrajích a jako nejvhodnější místo jsem si vybral jeho západní okraj. Silnice, chodník a dostatečně rozlehlý trávník. Nejbližší zaparkovaná auta jsou 100 m daleko. Je 20:00 a já ve svitu lamp vytahuji model z auta.

Nejříve kontrola rádia s běžícím motorem. Zanechávám model u auta předkem namířeným do jednoho z kol a s kotvou na ocase. Kdyby se to zbláznilo, tak to nic nepoškodí. Vše spolehlivě funguje s motorem v chodu i na větší vzdálenost. Vracím se a ještě jednou kontroluji smysl výchylek. Potom už jen krátká pojižděcí zkouška, rovnám model proti asi 8 m vzdálenému obrubníku chodníku. Na této vzdálenosti spolehlivě odstartuji a za chvilku budu nad trávníkem. Ještě nastavuji odpočítávání na 5 minut.

Plný plyn a už to jede. Přitahuji a model se už pěkně na rychlosti zvedá do asi půlmetrové výše. Povoluji natažení a než stačím cokoli udělat, rána, drhnutí o asfalt a ticho.

Jdu k modelu. Jako jedinou podstatnou závadu objevuji v šeru pod modelem na drátech visící motor utržený i s ložem. Jinak nic.

Vracím se k autu. Slepím to a za čtvrthodinku to můžu zkusti znova. Cestou přemýšlím, co se stalo. Asi jsem musel pro start a přibližně rovný let dost přitahovat a jak jsem povolil, tak potlačení na modelu letícího na plný plyn udělalo své.

Až u auta jsem si všiml, že mimo odlomeného motoru je poškozená i vrtule. Modelu při tvrdém přistání propružil podvozek a jeden z listů vrtule se střetl z asfaltem. Jdu domů. První let trval vteřinu :-)

Nejsem sám! 

08.10.2006

Pobavilo mě, když mi přišla od Lumíra tahle fotka:

Jiný model, jiný obchodní dům, ale stejné lampy :-) Lumír má ale zážitek mnohem dobrodružnější. Lampy mu během letu zhasly! Ale ustál to a šťastně přistál.

Zálet - druhý pokus 

Koupil jsem si vrtule a na motor namontoval jiný unašeč. Vrtule jsou tzv. "jogurtovky" - oranžové vrtule z měkčího plastu. Na unašeči jsou uchyceny gumičkou a tak mám naději, že vydrží více.

Venku je ještě sluníčko, prakticky bezvětří a tedy ideální chvíle na druhý pokus o zálet. Baterku mám nabitou od minule a tak neváhám, házím model na zadní sedadlo auta a vyrážím za Srbice. Je tam kousek slepé asfaltové silnice a okolo louky.

Bohužel po příjezdu na místo zjišťuji, že sklotextitové vahadlo přilepené na páku serva křidélek je utržené. Lepidlo, které mám po ruce a kterým jsem se snažil závadu odstranit je stále gumové. Bohužel jsem před několika dny uklidil v autě a tak marně sháním něco, čím bych páky vůči sobě zajistil. Alespoň kousek drátu. Ten bych mohl protáhnout dírkami na sobě ležících pák. Že jsem to auto uklízel! Nakonec vítězím. V přihrádce pod palubní deskou mám kousek drátku na propichování lepidel.

Mezitím kde se vzal tu se vzal kluk na kole. Jel okolo po silnici a když mě viděl, tak ke mně. A budete pane lítat? A to letíte poprvé? A vy to umíte? Vyzvídal, popoháněl mě a pořád se ptal, jestli to poletí. To já sám nevěděl.

Stavím model na asfaltovou cestu a poučen dávám malý plyn. Model se rozjíždí, zkouším přitáhnout a s napětím očekávám, co se stane. Minule bylo řízení tak ostré, že jsem ani nevěděl, co se děje. Teď se neděje nic. Přidávám ještě trochu a model se v klidu zvedá. Na půl plynu. Řízení je měkké a jediný problém, který mám je velké klonění na pravou stranu. Dvakrát třikrát postrčím trim doleva a už to letí rovně. Malinko ještě přidávám abych nemusel tak tahat. Už jsem s modelem kamarád. Napětí opadá a já zkouším, zda to létá jako v simulátoru. I kluk poznal, že to je v pohodě a odrovnává mě otázkou: "Pučíte mi to?"

Zkouším první přistání na silnici. Je to trochu jako vrtulník. Osahávám motor, regulátor a baterky. Vše je studené.

Druhý start už je z ruky. Dávám plný plyn a vypouštím model šikmo vzhůru. Zkouším létat trochu čistě: pěkně rovně v horizontu, zatáčky křidélky, zatáčky směrovkou. Klukovi se ale zdají jednotlivé výkruty málo a chce "ať se to otočí víckrát a rychlej". Plním mu jeho přání a abych měl jistotu, že model křidélky moc nezpomalím, tak přidávám plyn. Výkrutů bylo místo plánovaných tří pět nebo šest a jak se model na vyšší rychlosti tak nečekaně rychle točil, končím na zádech a po zmatkařském přitažení v příkopě.

Vrtulka vyskočila z unašeče. Nasazuji vrtuli a ještě několik minut poletuji. Líbí se mi to. Je to nová zkušenost. Jen tak od oka zkouším odhadnout, zda bych se vešel do tělocvičny. Ten ovál bych asi odletěl.

Slunce zalézá za hory. Oznamuji klukovi že tady končím. Pojedu k Hypernově. Tam jsou lampy. Kluka nedradí ani vzdálenost ani informace, že budu nejméně půl hodiny nabíjet.

U Hypernovy zastavuji na stejném místě jako minule. Nabíjení je po 25 minutách hotovo. Startuji z ruky a za nepříznivých světelných podmínek zkouším výkruty, lety na zádech, nožové lety. Vůbec se mi nedaří přemety.

Když zkouším model roztočit plnou výchylkou výškovky a směrovky, končím ve střemhlavém letu pod plynem. Jak se lekám blízkosti země, prudce přitáhnu a najednou lup, zvuk vrtule utichá a model se snáší do trávy. Jak jsem prudce změnil směr letu, setrvačné síly odlouply vrtuli z unašeče. Oranžovou vrtuli jsme našli snadno, ale gumička je v prachu. Ještě že jsem si koupil náhradní!

Na další start se nechávám ukecat a model startuji z klukovy ruky. Ten je z toho opravdu šťastný. Při delším letu na zádech model najednou vylétá z osvětleného prostoru a stává se prakticky neviditelný. Opatrně ho uvádím do zatáčky (stále na zádech) a čekám, kdy se ze tmy vynoří. Jsem připraven stáhnout plyn a model jít hledat. Po vteřině se model zase vnořil do světla lamp. Létám už raději na malém prostoru.

Celkem jsem nalétal asi dvacet minut. Škoda, že není déle světlo. Baterky by s tím jedním nabitím vydržely určitě ještě daset patnáct minut. Jedu domů. Je ze mě elůektroletec!