Zkusím Kozly nebo Ranou

Po obědě stále pěkně fouká, ale přesně od severu. Sedět doma ale nebudu. Volba padá na Kozly. Luňáka a ostatní věci mám z dílny do auta nanošeny za 15 minut a vyrážím přes Středohoří směr Bílina, Louny. Než nastartuji, posílám ještě SMSku Martinovi a Romanovi s pozvánkou na setkání na kopci.

Je opravdu krásně. Už z dálky je vidět, že jsou svahy Kozlů (správně se kopec jmenuje Číčov) zbaveny množství šípků. Takhle si kopec pamatuji před dvaceti lety.

Jsem opravdu moc zvědav, odkud to bude foukat. Pokud to bude foukat na severní výběžek hřebene kopce, tak s Luňákem nemám šanci.

Auto parkuji v aleji před Hořencem a na silnici dávám taky Luňáka dohromady. Ty montáže a demontáže mě trochu ničí. I s nošením z dílny do auta a po příjezdu domů zase naopak je to přes hodinu času. Zlatý Ocelot. Toho jenom vytáhnu zpoza sedačky a jdu.

Zrovna nadávám, že nikdo nepřijel a že budu na kopci sám. Martin se na moji SMS neozval a Roman že neví. Šlapu po silnici ke kraji pole a nejednou za sebou slyším troubení. Roman! Výborně, nebudu na kopci sám. Trochu se závistí pozoruji Romana, jak jedním hmatem vyndavá z auta Ocelota a může jít. Já tu už blbnu půl hodiny!

Jsou dvě hodiny. Cesta nahoru po okraji pole s ruksakem na zádech, na něm pověšeným gumicukem a s Luňákem na rameni se kterým cloumá vítr není jednoduché.

Převýšení je sice "jen" 90 m, ale je to docela fuška.

Zatím, co já se ještě vydýchávám, Roman se už chystá se svým Ocelotem k letu.

Pozoruji jak to Romanovi lítá. Vítr sice moc silný není, ale fouká v dobrém směru a na udržení to stačí. V tom se udržím taky. Chystám si gumicuk. Roman sedá. Chce vidět jak poletím já. Ptám se ho, zda mi Luňáka hodí. S chechtáním to odmítá - ať si to prý rozbiju sám. Start je bez zádrhelů. Ale už v první zatáčce vidím, že budu mít problémy. Vítr zeslábl a fouká zase zleva. Každou osmičkou kterou před námi a posléze pod námi točím jsem níž a niž. V polovině výšky kopce se chvilku držím. Začalo trochu víc foukat. Ale na vyškrábání se nahoru k hraně to není. Potom vítr zase slábne a já se začínám připravovat na přistání v poli šedesát metrů pod námi. Naštěstí vidím pod Luňákem stín a tak poměrně přesně odhaduji výšku. Sedám proti větru na vyhlédnutý pruh pole mez dvěma mezemi. Pole mi pod modelem utíká dolů, ale plně vytažené brzdy dostávají model na zem. Docela pěkné přistání.

Tři čtyři minuty létání a teď musím tím hrozným krpálem dolů pro model a zase zpátky nahoru. Při sbíhání dolů si všímám, že od poloviny kopce je skoro bezvětří. Když vláčím model nahoru - Roman to komentoval, že vypadám jak Kristus s křížem :-) - začíná zase foukat. I dole. To jsem si vybral chvilku ke startu!

Přišla SMS od Martina, že tento víkend jít létat nemůže, a diví se, že létáme, že v Ústí hodně fičí. Jak jsem si ti zprávu dočetl, nasunul se nad nás černý pás mraků a kopec zmizel ve stínu. Vítr zesílil určitě přes 10 m/s.

Roman sedl a přidal do Ocelota balast. Už je zase ve vzduchu a hudrá, že nemůže letět tak rychle jak by chtěl. Že to nenosí. Vítr se stočil k severu a fouká na špičku hřebene. Pozoruji jak se Roman plácá těsně nad hranou a v duchu si říkám: Proč pořád tak tahá? Později jsem si na tuhle chvíli vzpomněl, když jsem se takhle plácal s Luňákem.

Startuji do silného větru. To je jiné kafe! Konečně se bezpečně držím nad hranou. Mohu i Romanovi předvést nějaké souvraty, přemet, výkrut. Dvacetimunutový let dává rázem zapomenout na útrapy při dopravě modelu. Ještě tak kdybych moho při létání fotit. Luňák je v zatáčkách sluncem krásně nasvícen.

Mezi lety pozoruji vrchol Rané, která je o nějakých 50 metrů pod námi, zda se tam létá. Jen jednou jsem zahlédl jak se pět nebo šest padáčkářů vrhá do bubliny proti severnímu větru a vytáčí nad vrcholem termiku.

Tak jak přes nás přechází řady mraků, tak vítr vždy zesílí a fouká stále více zleva. To už je pro mě nemožné udržet se v úzkém místě na špičce hřebene, kde to nosí. Bavím te tedy tím, že pozoruji Romana, jak řádí s Ocelotem.

Roman v půl páté odjíždí. Já si říkám, jestli by nestálo za to to sbalit a jet ještě na Ranou, když se vítr stočil k západu. Nebo jestli to taky zabalím a pojedu domů. V nejlepším se má přestat. Ale najednou cítím, jak přichází termika. Fouká sice na úzký konec hřebene, ale jestli to tam opravdu bude, tak se chytím. A když ne, tak se projdu ještě jednou pod kopec. Běžím rychle pro gumu, zapínám rádio, gumu napínám skoro podél hřebene, abych vystartoval proti větru. Start se daří a já hned vím, že jsem tam. Hned nad hranou nasazuji na kroužení a začínám stoupat. Dole na silnici si všimnu Romana, jak zastavuje auto a pozoruje můj odlet od kopce. Zatáčky prodlužuji proti větru. Naproti mi jde pěkný kumul a když jsem dobře půl kilometru před kopcem a asi sto stopadesát metrů nad úrovní startu, všímám si dvou větroňů, které krouží pod tím mým kumulem. Stoupák sílí a já mám za chvíli odhadem čtyřista metrů výšky. Jdu si pro foťák, abych to vyfotil.

Když už se mi zdá té výšky moc, obracím zpět ke kopci a zalétávám po větru nad kopec, zda tam taky něco bude. Hlavně ale odvrátím hlavu od slunce. Zapomněl jsem si totiž doma sluneční brýle. Ve výšce nad kopcem to však nenosí a tak po zhruba dvaceti minutách padám zase na úroveň hrany. Fouká zase ze severu a tak se mi na hraně létá pěkně.

Po deseti minutách se ale vítr točí zase doleva a já se stěhuji ke špičce hřebene. Čekám, zda se zase neobjeví termika, ale místo toho se v zesilujícím větru začínají dít věci. S Luňákem to háže až slyším bouchat křídla. Ve sejném místě je chvilku stoupák a za vteřinu dvě šílený padák. Občas to hodí model do 45 stupňového náklonu a já mám problém nejen udržet výšku ale i rychlost. Nevypadá to vůbec dobře. Luňák se co chvíli sype dolů, jako kdyby pod ním zmizel vzduch. Vítr duje čtrnáct patnáct metrů. Ve chvíli, kdy získám alespoň 5 metrů převýšení nad hřebenem, rychle se otáčím po větru, přesmyknu se přes hřeben a v uctivé vzdálenosti v závětří otáším proti větru. Bez brzd tlačím Luňáka k zemi. Turbulence s ním dost hází. Když je asi deset metrů vysoko, vzduch pod ním zase mizí a já jen bezmocně pozoruji, jak rychle klesá k zemi. Číhám jen na okamžik, že ho trochu nad zemí podrovnám, ale Luňák pokračuje až na zem. Trup se potkává se zemí v úhlu nějakých třiceti stupňů.

Scházím dolů k modelu. Při dosednutí se neozvalo žádné zapraštění, ale vidím, že kabina leží vedle. Ale to se jen utrhl jeden závěs.

Po pečlivější prohlídce jsem zjistil trhliny v trupu.

Co mě ale naštvalo. Samozřejmě si letadlo sedlo do jediného malého šípku, který tady na závětrné straně je. A když jsem koukal na křídla ze spodu, je ne jednom pořádný šrám.

V šest hodin už mám sbaleno, sedím v autě, poslouchám v rádiu výsledky voleb a volným tempem si to šinu domů. Ve čtyřech letech jsem nalétal 1 hodinu 10 minut. Opravy jsou v mezích normálu. Jen ten šlic na křídle mě opravdu štve.

(zveřejněno na stránce Létání)