Základní vědomosti

Ovládání modelů funguje na principu rádiového vysílání a je dobré mít o tom alespoň základní povědomí.

Rádiový signál se šíří přímočaře, může se ale odrážet od různých objektů. Některé objekty jsou pro něj "neprůhledné", skrz jiné může s minimálním odporem procházet. Je to elektromagnetického záření stejně jako viditelné světlo, jen jde o jiné frekvence. Ve vakuu se světlo i rádiový signál šíří stejnou rychlostí, rychlostí světla.

Anténu na vysílači i na modelu by nemělo nic stínit. Stínit mohou kovové předměty jako motor, spojovací trubky křídla, táhla z ocelových lanek, díly podvozku, akumulátory a podobně. Stínit mohou uhlíkové díly, pásky, dráty, kompozit s uhlíkovou tkaninou. Signálu naopak nevadí plasty, skelný laminát, dřevo v malé tloušťce. Stínit mohou i potahovací folie nebo laky s významným podílem kovového pigmentu. Na vysílači to mohou být třeba přidělané displeje a jejich kovové držáky.

Síla rádiového signálu slábne se vzdáleností od vysílače. Zmenšuje se čtvercem vzdálenosti. Síla signálu ve vzdálenosti 100 metrů je stokrát menší než 10 metrů od vysílače (1/100), ve vzdálenosti 1 kilometr už je síla signálu jen jedna desetitisícina (1/10000)!

Současná rádia vysílají v pásmu ultra krátkých vln (UKV, UHF - Ultra High Frequency). V tomto pásmu vysílá televize, pracují zde mobilní telefony, počítačové sítě Wi-Fi, GPS. Délka vlny je 122 mm. Starší rádia fungují v pásmu velmi krátký vln (VKV, VHF - Very High Frequency). Na těchto vlnách se mimo jiné vysílá rozhlasové vysílání. Úplně nejstarší a dnes již nepoužívaná rádia pracovala v pásmu krátkých vln (KV, HF - High Frequency, SW - Short Wave). Pracují zde radiokomunikace na střední a velké vzdálenosti, rozhlasové krátké vlny, vysílají zde amatéři.

Delší vlny lépe prochází prostorem a tak se staršími vysílačkami lze ovládat třeba ponorku, která pluje pod hladinou, zatím co moderní rádio na 2.4 GHz ztratí spojení.

Vysílač nevysílá všemi směry stejně a stejně přijímač nepřijímá ze všech směrů stejně. Rádia jsou vybavena prutovými anténami a ty mají takovouto vyzařovací charakteristiku:

Můžete si to představit jako velikou tlustou pneumatiku které je anténa osou:

V ose antény je její účinnost minimální, největší je ve směru kolmém na osu antény. Nejlepšího signálu lze tedy docílit když jsou antény vysílače a přijímače rovnoběžné. To nelze v praxi vzhledem k pohybu modelu v prostoru a pohybu pilota s vysílačem zajistit, ale umístění antén by to mělo respektovat. Přijímače do modelů jsou proto často vybaveny dvěma anténami aby alespoň jedna z nich měla dobrý příjem. Antény přijímače by proto měly být v modelu zajištěny tak, aby svíraly vzájemně pravý úhel. Nejpoužívanější poloha vysílačové antény je vodorovně do strany.