První letový den 
středa 16.8.
Předpověď počasí na tento den nic moc: vítr S - kräftiger, föhniger, ve 2000 m 8-11 stupňů, regenschauer. Bude foukat, pršet a bude zima. Pro moji ženu to není nic dobrého. Já si z toho vybírám ten vítr. To by mělo foukat na jižní svah mezi lanovkami Pankenbahn a Finkenbahn.
Balím si teplé oblečení, Ocelota, vysílač a v jedenáct hodin opouštím ženu a šlapu Mayrhofenem k lanovce ma Penken. Ocelota mám přivázaného na ruksaku a vysílač v novém apartním pouzdru.
Ve dvanáct jsem kousek od horní stanice lanovky. Fouká přes deset metrů, prší a je zima. Oblékám všechno co mám s sebou. Musím počkat, až (a zda vůbec) přestane pršet.
Počasí je ke mně milostivo až v jednu. Do té doby se schovávám pod stromem u cesty a drkotám zubama. Přestává pršet a já vyrážím na návětrnou stranu kopce. Fouká od jihu až od jihozápadu. Deset stupňů. Vybírám si ke startu místo hned pod cestou od lanovky Penkenbahn k Finkenberg. Svah je porostlý něčím podobným borůvčí, hrbatý, ale bez kamenů. K vlastní hraně to je ještě stovky metrů, ale pro start Ocelota je svah dostatečný i tady.
Fouká opravdu hodně. Občas to duje určitě i 14 m/s. A hlavně mraky nad protějšími kopci stále hrozí deštěm. Hážu Ocelota nad louku před sebe. V novém terénu to je vždy jako skok po hlavě do neznámého rybníka. Vzduch je silně turbulentní a Ocelot dělá několikametrové skoky nahoru a dolů. Svah však nosí dostatečně a tak mohu bezpečně nastoupat. Nosí to z mého pohledu od nevidím do nevidím. Mohu letět kilometr doleva, kilometr doprava, kilometr před sebe a jak povolím výškovku, stoupá půlkilový model pod úhlem 45 stupňů nahoru.
Při průletech musím počítat s turbulencí, protože z pětimetrové výšky může být rázem nulová výška. Taky jsou všude natahané elektrické ohradníky. I dost výrazné změny rychlosti větru mi ztěžují otočky ke svahu a průlety kolem nosu, protože poryv větru je schopen vyrobit najednou snos třeba deset metrů.
Nakonec se udělá i trochu teplo, když mraky prorazí sluníčko.
Kupodivu mi největší starost nedělá neklidné ovzduší, ale těžké světelné podmínky. Proti mně jsou strmé kopce s rozsahem barev od černé po bílou, mezi nimi modrá obloha a bílé nebo šedočerné mraky. Nemohu z Ocelota ani na chvilku spustit oči. Jen jednou jsem se ohlédl na nějakého turistu, co se snažil zjistit, proč neslyší motor, a nekonečně dlouho jsem Ocelota hledal na obloze před sebou.
Abych měl nějakou památku, vzal jsem do ruky foťák a zkusil naslepo nějakou fotku. Ale na to, abych Ocelota chvilku nemuse řídit a mohl vzít do jedné ruky fotoaparát, byl model moc daleko a vysoko. Sedl jsem tedy a zapnul si mix směrovky do křidélek. Mohl jsem tak levou rukou ovládat výškovku i křidélka. Chvilku jsem se to musel učit. Let byl trochu kostrbatý, ale mohl jsem nalétávat do míst kam jsem potřeboval a udělat alespoň nějakou fotku.
Nalétal jsem hodinu a domů jsem se vracel spokojený. Pěkně jsem si zalétal. Ale s Luňákem by tu létat nešlo. Nedokázal bych ho tu bezpečně odstartovat a už vvůbec bych tu do těch muldiček nedokázal bezpečně sednout. Možná v nižších partiích je v hodná louka, ale tam není odsud vidět. To až pojedu tou druhou lanovkou Finken.
Cestou k lanovce jsem ještě obhlížel další místa. Našel jsem i pěkné místo na sjezdovce, kde by šlo létat s Luňákem, ale muselo by foukat od severu, tedy z druhé strany a muselo by to být 7 a více m/s.
Když jsem vylezl dole o 1400 m níže z lanovky, připadalo mi 20 stupňů jako hrozné vedro.
Cestou domů jsem ještě stačil přerazit trup. Vykračuji si po chodníku a najednu prda. Málem mě to strhlo na záda na zem. Nějaký řemeslník zaparkoval kolmo k domu VW transporter. Na střeše auta byly trubky a jedna přečuhovala přes chodník. Křídlem přivázaným k ruksaku jsem o ni zachytil a křídlo, jak se páčilo z úvazu na ruksaku, dolomilo jiz z dřívějška prasklý trup. 100 m od domova!
Hintertux