V klubu 

Zlomem byl můj vstup do teplického modelářského klubu v roce 76. Najednou jsem se ocitl v partě dospělých chlapů, kteří žili modelařinou. Poslouchal jsem jejich řeči na klubových schůzích, pilně navštěvoval některé z nich v jejich dílnách a chodil s nimi na létání. S létáním mi bylo "všechno" jasné, ale v technologii stavby a provozu modelů mi to hrozně pomohlo. Vyklidil jsem sklep, kde se do té doby povalovaly již nepotřebné krámy, vybílil jsem ho a začal jsem si po vzoru svých starších kamarádů budovat dílnu.

Mezitím se naskytla výhodná koupě rádia i s modelem. Nepamatuji se už přesně kolik to stálo, ale určitě to byla jedna nebo dvě tátovy výplaty. Rádio byl Miniprop od Graupnera a model byl mrňavý Terry na "jedenapůlku" taky od Graupnera. Protože jsem neměl palivo, žhavící baterky ani nic jiného, byl jsem domluven s panem Klímou, který mě naložil k sobě do auta a jeli jsme létat na louku k Modlanům. Na samotné létání jsem se připravoval tak, že jsem stál doma ve tmě v pokoji, představoval jsem si letící model a zkoušel ho řídit. Na louce se mi samozřejmě třásly ruce i kolena, ale bál jsem se zbytečně. Na létání totiž nedošlo, protože motor tak málo táhl, že Terry nebyl schopen letu. Nepamatuji si, že bych s ním někdy později já nebo někdo jiný letěl.

V modelářské prodejně Pepíka Žolcera se objevila stavebnice větroně Susi. Stavebnice stála 400 korun. Stavba byla krásně jednoduchá. Křídlo mělo profil Jedelsky, což bylo v přední části profilu realizováno 10-kou prknem zhoblovaným do profilu, v zadní části byla dvojka. Klenutí profilu bylo realizováno trojůhelníkovými žebry na která se prkýnka na stole svrchu přilepila. Zespodu nebyl žádný potah. Éro jsem měl postavené asi za 5 dní a šlo se létat. Začali jsme létat na mírně se svažující louce u dnes již neexistující obce Vyklice (pohltil ji povrchový důl), kde jsme éro házeli a snažili se letět rovně, potom mírné zatáčky atd. To už se mnou chodil táta a taky ho to bralo jako mě.

To už jsem koukal po skřivanech a jako první cíl jsem si dal vyletět v termice tak vysoko, jak skřivani létají. Poradil jsem se v klubu, koupil 40m gumy 5x5 a vyrobil jsem gumicuk. Na spodek trupu jsem připevnil háček. Hned po škole jsem sbalil éro (byl jsem zrovna v devítce), gumicuk a rádio a upaloval jsem na Novou Ves. Byl horký letní den. Natáhl jsem gumicuk, zavěsil éro a vypustil jsem ho. Éro nikam neutíkalo, krásně nastoupalo do asi 50 metrů. Zkusil jsem obrovskou 360-ku zatáčku. A k mému nadšení jsem nabral dobře 20 metrů výšky. Ten den by létala i vrata od stodoly. Tak jsem úplně první let na gumicuku přelétal ty skřivany a úspěšně jsem přistál. Nic jsem nerozbil. Doma mi to sice nikdo nevěřil, ale já jsem byl na vrcholu blaha.

Na soutěži RC V2 

Rok 1980 plus mínus. Jirka Hudský, Pavel Grunzner mu vypouští model na gumicuku k soutěžnímu letu. Vzadu se k letu připravuje Sláva Dorn.

Podle Pavla je to u Vyklic, obce, kterou někdy po roce 1982 pohltil uhelný lom a kde jsou teď vody jezera Milada. Soutěž byla klubová, sešlo se nás s větroni při takové akci běžně víc jak deset.

Jirka má model vlastní konstrukce, nevzpomenu si, zda to byla dvou nebo dvou a půl metrovka, a červený je z jednoduchého důvodu. Papír na potah jiné barvy nebyl k mání. Respektive byl ještě kus černého, takže křídla byla zespodu černá a svrchu byla z černého papíru imatrikulace. Stavěli jsme s Jirkou konstrukčné shodná letadla, takový konstrukční standard té doby, jen se měnil profil, silueta trupu a směrovky. Byli jsme průmyslováci a letadlo jsme dokázali postavit za týden. Trup bedničkový z balzy 4 mm, překližkové přepážky, vepředu vyztužený leteckou překližkou. To byl opruz, protože jsme to lepili Epoxy 1200 a muselo se čekat do druhého dne, až epoxy vytvrdne. Epoxy jsme používali ještě na zalepení mosazné trubky mezi nosníky a prvních třech žeber křídla v centroplánu, zbytek byl lepen Kanagomem. Pokusy ošidit lepení v centroplánu končily neslavně, křídla na gumicuku nebo při úniku z termiky vzpažila. Žebra jsme vyráběli rašplovou metodou, plechové šablony, svěrák a rašple, žebra byla za chvilku. Nejvíc jsme používali profil E387. Odtokovku a náběžku jsme hoblovali hoblíkem Narex. Hrubá stavba šla rychle od ruky. Problém bylo potahování. To znamenalo lakování a čekání, až lak uschne. A taky to byl smrad acetonu, který nevadil nám, ale sousedům. Oba jsme fungovali v malé špeluňce v činžáku ve sklepě a laky smrděly do domu. Většinou v pátek před půlnocí bylo hotovo a bylo třeba ještě do "mokrého" letadla nainstalovat rádio. No a v sobotu už se létalo!

Při pohledu na fotku vidím taky Jirkovo rádio. To byla amatérská stavba asi podle časopisu Amatérské rádio. Fungovalo to dobře, jen se rádio rozlaďovalo, najednou se třeba při kvrdlání směrovkou začala hýbat i výškovka. Na to byl Kužela z mlíkárny - ladil rádia a jednou za rok bylo třeba za ním s rádiem vyrazit.

Soutěže a to i taková klubová "sranda" soutěž byly výbornou možností, jak se něco od druhých naučit.