Létání

Jak bude o víkendu?

Jak bude o víkendu? To se celý týden před víkendem ptají ti, co pojedou někam létat, někam na nějakou akci. Sledují různé zdroje předpovědí počasí, co se zdálo dobré je za hodinu už špatné a potom zase dobré. Chvíli to vypadá, že pěkně bude ve čvrtek a od pátku to nebude stát za nic a pěkné počasí bude zase až od pondělí! Někdy je opravdu lepší koukat do křišťálové koule než na weby meteorologů!

I já teď sleduji různé zdroje. Koukám, jak bude. Na zítra to vypadá na létání na svahu. Ostatně je to už tradice!

V sobotu bude taky foukat, ale bohužel po kopci. Takže asi jen aerovleky. A v neděli podobně.

Asi nezmokneme. Bude prostě takové normální podzimní počasí. Vždyť proto se akce jmenuje Podzimní Raná!

Tak už je to zase tady!

Tak už je to zase tady! Podzimní slet větroňářů Podzimní Raná 2009. Už je zaregistrováno 50 pilotů (, )

z loňského létání na svazích Rané - kliknutím zvětšíte

Ve čvrtek se bude na letišti sekat, v pátek kolem poledního už dorazí první účastníci. Někdo ještě horečně pracuje na přípravě svého modelu. Já třeba musím zalepit botku pod směrovkou, kterou jsem při posledním létání drbnul.

Jirka Kohout má ale své ASW-28 už hotové!

Tak teď už opravdu jen to pořasí!

Už jsem se s tím Luňákem zase naučil

Když jsem přemýšlel v autě cestou domů, co napíšu, napadl mě ještě jeden titulek. Venclovského "Já su tak šťastný!"

Strávil jsem dnes na letišti poctivou šichtu - 8 hodin. Probírám si v autě průběh celého dne a uvědomuji si, že jsme s Václavem vlastně vlekali teprve počtvrté! A to ještě s dlouhatánskými přestávkami. Poprvé jsme vlek vyzkoušeli loni v dubnu a hned druhé létání ještě ten samý měsíc jsem špatně vyhodnotil výšku pampelišek a při startu jsem Luňáka otočil na záda a rozbil. V květnu mi Václav vlekal Foxe a od té doby nic. Ale popořádku!

4/2008

Na letišti máme s Václavem sraz mezi desátou a jedenáctou. Před desátou leží u nás u domu ještě mlha, ale po desáté je pryč a já nosím do auta všechny krámy v příjemném prosluněném dopoledni. Poslední beru taštičku s doklady nahoře z bytu a když vidím na klice flízku, tak ji beru taky. Co kdyby.

Cestou přes město koukám na teploměr, jak leze stále dolů. Když vjíždím na letiště, ukazuje už jen 13! Ještě že jsem si tu flízku vzal.

Václav už má vlečnou smontovanou. Já musím ještě přezkoušet dosah a vůbec funkci rádia. Mám nový přijímač, který ještě neletěl a tak to nechci uspěchat. Zkouším dosah a ještě musím doštelovat krajní polohy vypínání závěsu vlečné šňůry. Potom už jdeme na start. Jsem dnes nezvykle nervózní, ani nevím proč. Rozjezd, odlepení, chvilku letíme nad zemí a Václav přechází do stoupání. Začínáme točit zatáčku a Luňák se nejednou rozkmital. Vypadá to, jako když házíte žabky na vodě. Luňák přizvedne ocas a za chvilku jako kdyby narazil na vodní hladinu vyskočí nahoru, zase přizvedne ocas, zase se odrazí od pomyslné hladiny. Kmity mají frekvenci tak 2 Hz. V hlavě mi začíná šrumlovat: vypadlé táhlo poloviny výškovky nebo uvolněné bovdeny v trupu nebo utržené servo výškovky. Celé přemýšlení trvá dvě tři vteřiny a už se vypínám. Jen co jsem odpadl od vlečné, kmity mizí. Opatrně letím nad sebe, ale nic zvláštního nepozoruji. Nalétávám okruh a opatrně sedám. Přistání mi vychází pěkně na dráhu. Kontroluji letadlo, ale nic jsem nenašel.

Jdeme hned znova nahoru. Tentokrát se žádne kmity nekonají. Stoupáme, ale když se podruhé otáčíme, motor vlečné se rozeřve a za chvilku jsem lanem vystřelen dopředu. Vypínám se okamžitě. Mám nějakých 300 metrů a tedy možnost si letadlo osahat. Mám vše nastaveno "jinak" a tak zkouším všechno možné, dokud mám výšku. Zmenšil jsem výchylky křidélek, klapky mi teď fungují úplně jinak. Dřív jsem absenci výsuvných brzd eliminoval funkcí buterfly. V Rokycanech jsem měl přijímač s málo kanály a tak jsem tuto funkci musel vyřadit. Zbylo z ní jen vyklápšní prostředních klapek cca 45 stupňů nahoru. To se ale ukázalo v Rokycanech jako neúčinné. Jak Míra říkal, když jsem práh dráhy přelétaval v pěti metrech: "Nějak ti to nebrzdí!" Teď jsem zkusil místo toho tu druhou polovinu butterfly - vyklopení klapek u trupu v ostrém úhlu dolů. A to se ukázalo jako účinné!

Je prakticky bezvětří a tak sedáme v protisměru. Já tak nemusím chodit s letadlem v náručí přes celou dráhu. Jen mám zpočátku bobky, abych sedl kam mám. Stojíme totiž oba na konci dráhy - my v jednom roku a vlečná v druhém a já sedám proti nám. Po tristních zkušenostech z Rokycan, kdy rozptyl dosednutí byl cca 300 metrů mám z přistání obavy. Stát proti přistávajícímu modelu a koukat se zepředu, jak na vás tak kredenc letí - nic moc. Ale probíhá to dobře. Nejen že podrovnávám někde v první třetině dráhy, ale daří se mi pěkná "vydýchaná" přistání. Trefit se mezi nás a odstavenou vlečnou (cca 10 metrů) už je "moucha",

Jdeme zase hned nahoru. Po první zatáčce pěkně stoupáme, ale po druhé zatáčce nás to zase rozhodí tak, že se bez rozmýšlení vypínám. Když jsme oba na zemi, tak to probíráme, ale nic jsme nevymysleli. Já už ale přišel na to, proč mi Luňák první vlek tak "žabkoval". Dostal jsem se do vrtulového proudu. Stalo se mi to ještě při jednom startu a bylo krásně vidět, jak po přitažení Luňák vyskočil nějaký metr nahoru a kmity ustaly.

Dáváme si u stolečku kafíčko. Jsme jak výletníci z NDR! (pro mladší: Na cestách na dovolenou turisti z NDR na odpočívadlech vytáhli stoleček a křesílka a debužírovali, zatím co my jedli řízky na stojáka) Přehoupla se už dvanáctá a my jsme na letišti pořád sami! Divné.

Další starty měníme taktiku. Prodlužujeme přímý let po první zatáčce. Ve druhé narážíme na nový problém. Letadla jsou vysoko a jak se k nám otočí zády, nevidíme je. Když "neviditelnost" trvá moc dlouho, jdeme od sebe. Výšky jsou o hodně větší. Určitě přes pět stovek.

Václav letí každý další let lépe! Reaguje hned na změny otáček motoru a stoupání je teď pěkně ustálené. Jen nás to v jednom místě otáčí proti větru a Václav hudrá, že neví proč. Prostě se vlečná najednou otočí doprava. Snažím se mu vysvětlit, že se to děje i ostříleným vlekařům. Výšky letu jsou všechny přes pět set a já zkouším nalétat nějaký čas (kluci cio mě znají a ví, že jsem většinou dole dřív než vlečná by se divili!).

S velkým větroněm není problém odletět kilometr na východ. Nalétávám až někam nad vodojem na kopci před letištěm. Kopec je nafoukáván od východu (pro mě odvrácná strana) a já i varia vidím, že to tam nosí. Vozím se doleva dopravav nějakých čtyřista metrech a čekám, až václav s vlečnou sedne. ˇČekám až utichne motor a uslyším Václavovo: "Kde jseš?" To je povel rozjet Luňáka a předvést nějakou akrobacii.

Hned druhý "akrobatický" let se mi daří zaletět docela čistě sadu obratů. Až jsem sám unešen krásou pohybu větroně v prostoru. K tomu kulisa svištění dynamicky se měnící jak se stroj ve vzduchu pohybuje dolů nebo nahoru. Končím pěkným přistáním (na konci podrovnání a výdrže mám nadoraz nataženo). Kdybych letěl jen tenhle let, tak jsem šťastný.

Sedíme u kafíčka, je skoro jedna. Vypadá to, že dnes nepřijede vůbec nikdo! A to je takové pěkné počasí! Než jsme to dořekli, objevuje se u hangáru auto a za chvilku je plná stojánka. Teď už se budeme muset řadit do pořadí. Já už mám ale splněno. Zase jsem se naučil s Luňákem létat. Zase jsem si zvykl, že do výškovky se musí opravdu hrábnout, že vzepětí křídel při obráceném přemetu zmizí, ale letadlo se nerozpadne, že i bez brzd se dá sednout pěkně na dráhu.

O znovu jsem pro sebe objevil takové jednoduchosti jako že:

• brzdy lze kdykoli zatáhnout a letadlo líp letí, vztlaky lze zatáhnout taky, ale letadlo už neletí
• Luňák neklouže tak, jako moderní brusy a po přemetu nad zemí už třistašedesátku (zatáčku) nad zemí neudělám
• Na evoluci nad zemí nestačí rozjezd z padesáti metrů, ale musí se to roztroubit ze sto padesáti!

Prostě jsem se s Luňákem zase zkamarádil! Z třinácti nebo čtrnácti přistání jsem jen dvakrát zkončil před prahem dráhy nebo za jejím koncem. Vrátilo se mi zase sebevědomí v Rokycanech ztracené.

Zatím. co létají ostatní, mám čas analyzovat předchozí lety. Tak třeba přicházím na to, proč jsem měl v Rokycanech problémy s rozpočtem na přistání. Chce to začít přistávací manévr v dotatečné výšce. Letět třetí a čtvrtou zatáčku s ustálenou rychlostí. Potom je celkem snadné prodlužováním nebo zkracování okruhu přivést model nad dráhu a sednout.

Opakem je průlet a "dynamická" otočka do protisměru (jedna zatáčka o 180 stupňů) a nasazení na přistání. Těžko se odhaduje rychlost. Buď je velká, člověk je dlouhý a už s tím nejde nic dělat, nebo se v zatáčce větroň moc odbrzdí a hrozí v lepším případě dosednutí mimo dráhu a v horším "zavrtání".

Poučen z létání z Extrou i teď si rozděluji let na tři fáze.

• Vlek - snažím se zapamatovat jak jsm eho letšli a s Václavem to pak probíráme.
• "termický" let - snažím se držet výšku, zkouším koukat jinam a znovu na oblozem nodel najít, stoupáky se nažím točit bez občasných "vrtnutí"
• "akrobatický! let a přistání - snažím se o zalétnutí klasických obratů a držet nějaký rytnus

Václav mě podporuje, protože po dosednutí se vždy zeptá: "Kde jseš?" Jsem-li vysoko, zhasne motor a čeká až sednu. Mám tak možnost stoprocentně si užívat letu svého stroje. Objevuji tak pro sebe kouzlo přeletu ve třiceti čtyřiceti metrech nad hlavou, kdy je slyšet šumění křídel. Žádné tlačení do průletu. Normální rychlost kluzu a křídla tak nádherně "zpívají"!

Ve výškách přes čtyři sta metrů to nosí spolehlivě. Stěhuji se vždy jen na návětrnou stranu náhorní plošiny našeho letiště a tam se vozím. Postupné zmenšování modelu potvrzuje můj pocit, že jsem ve stoupáku, protože se mi Luňák tak snadno usazuje v zatáčce. Společnost mi dělá i dravec, točící stoupák se mnou. Já ale musí uvolnit prostor také ostatním a tak to zase troubím dolů a v přemtech a výkrutech utrácím výšku. Daří se mi i souvraty, ale vývrtku neudržím. Po půl otáčce model z vrtáku vyjde do spirály. Budu muset posunout těžiště!

Už je podvečer a model se mi na obloze blýská odlesky slunce nízko nad obzorem. Bohužel to nemohu fotit a druhý fotograf se zrovna drží kniplů vlečné. Odpojili jsme se zase, protože jsme ani jeden neviděli ve výšce svůj model. Letím s Luňákem nad sebe a slyším, jak vlečná utrácí výšku a vrací se na letiště. Najednou slyším Václavovo: "Nevím, kam letím!" Zvuk motoru je slyšet níž a níž a já opouštím zrakem svůj větroň a vrhám pohled za zvukem motoru. Mezitím slyším Václavovy poznámky k situaci a vnímám stres v jeho hlase. Na okamžik zahlédnu jeho model hrozně daleko od nás prakticky nad horizontem. Bleskově vyhodnocuji vzdálenost tak na kilometr a půl. Vracím se pohledem zpátky ke svému modelu ve výšce nad sebou a s napětím poslouchám, co se děje. Zvuk motoru je stále vzdálenější a hlavně níž a níž. To, že Václav svůj model vidí skoro mizet za horizontem, naštěstí nevím. Potom ale zaslechnu, jak motor zavyje a jeho zvuk se zvedá zase nahoru. Asi to je dobrý, ale Václav nic neříká. Ale slyším, jak se model na plný plyn blíží. Už jen z té doby, jak dlouho letí zpátky k nám, je vidět, že byl opravdu daleko. Václav sedá a roluje rovnou nahoru na stojánku. Ten už nepoletí!

Já mezitím klouzavým letem padám do stometrové výšky. Když prolétávám okolo Boulí, vidím, jak se opadání větroně zmenšuje. Je to ale na odvrácené straně kopce. Nasazuji na kroužení. Mám vypnuté spřažení směrovky s křidélky a snažím se kroužit co nejčistějí. Sice pomalu, ale nakonec padám až asi na 50 metrů (20 metrů nad kopcem). Točím kroužky a vždy, když se model otáčí ode mne, tak si říkám: "Sakra, aby mi to nezmizelo za horizontem!" Koukám na kopec z podhledu z plochy letiště a v minulosti jsem s malými modely už za horizont zapadl! Držím pravou směrovku a přitaženo, křidélky občas zmenším náklon, jemná práce s kniply. Jedna otočka, dvě, pět, deset, dvacet ... Výšku mám stále stejnou! Těch dvacet metrů. Kdybych stál nahoře na kopci, už jsem to dávno vzdal! Já ale stojím dole a kroužím a kroužím. Po pěti minutách se mi vybaví Miroslac Buryan v Lipencích, jak s Orlíkem kroužil deset minut v patnácti dvaceti metrech nad námi jeden kroužek jako druhý. Jé teď kroužím stejně a pekelně se soustředím, abych nepřetáhl a "nezavrtal". Nevím, co mě tam drží. Na svah to nevypadá, protože skoro nefouká. Spíš tam do podkovy svahu praží slunce. A ustál jsem to! Držel jsem tu nuličku přes deset minut. Na závěr dne sedám. Dávám si záležet. I to poslední přistání se mi povedlo.

Jsem šťastný jak malý kluk. Spolu s tím jedním vyvedeným akrobatickým letem se tohle "vylizování" stoupáčku stalo pro mě nazapomenutelným zážitkem. Musíte si uvědomit, že jsem nejenom bez chyby tak trpělivě kroužil, ale že slunce nízko nad horami osvětlovalo žlutý eroplán skoro zespoda a žluté letadlo v tom šikmém světle zasvítilo tu vršek křídel, tu spodek trupu, nebo blýsklo kabinou. Prostě nádhera! Mít tak ještě dvě ruce a moci to fotit!

Končím den hned s několika takovými zážitky. Děkuji Václave!

Ještě že tyhle moje výplody nečte moje milovaná žena. To by mě měla úplně za cvoka! Vy mě ale kamarádi jistě rozumíte!

Byl jsem létat v Rokycanech

Jedu do Rokycan na 1. setkání maket historických větroňů v Rokycanech. Chtěl jsem vyjet v osm, ale kontrola, zda mám všechno, mě zdržela. Nechtěl jsem riskovat, že mi něco v Rokycanech bude chybět a tak jsem dokonce vytáhl písemný seznam!

Vyjíždím až v osm dvacet. Hned za Teplicemi se mi za jízdy z kopce na neutrál rozsvěcí kontrolka dobíjení. Nezhasne ani když přišlápnu plyn. Vypínám a znova startuji motor a kontrolka zhasíná. Jedu dál. Zvolil jsem cestu mimo dálnice. Kratší a zajímavější (Teplice - Most - Žatec - Kralovice - Rokycany). Během kochání se mi vybavuje Jetibox, který místo v kufru s nářadím leží v dílně na stole. Ten jistě bude na letišti někdo mít.

Nejzajímavější úsek cesty je přejezd údolí Berounky za Kralovicemi. Létáme tudy letadlem. Překvapuje mne, jak je údolí Berounky hluboké. Ale cestou je plno dalších zajímavých míst. Jenom ta roztodivná jména vesnic! Zajímavé je třeba, jak v některých vesnicích je dopoledne okolo cesty živo - klábosící lidé, maminky s kočárky, děti a v jiných není vidět venku okolo domů živáčka. Jen těch zatáček a horizontů je mezi Kralovicemi a Rokycany snad tisíc! Kam se hrabe dálnice!

Na letiště jsem dorazil až po brífinku. Na stojánce je plno. Odhadem 35 - 40 letadel. Některé lidi a jejich modely znám jen po internetu. Dávám dohromady letadlo, kontroluji těžiště, kontroluji dosah. Čeká mě zálet po opravách a po přechodu na 2.4G.

Létání se rozbíhá pomalu. Pro větroňáře neznámí vlekaři, pro vlekaře neznámí větroňáři. "Kolik?" "Pět kilo." "Tak poď" - takto jsme se oťukali a po půlhodině už každý ví, s kým může letět. Modelů na startu je víc a víc, létá víc vlečných a na ploěe vzniká pomalu ale jistě chaos. Kdyby nás místní neumravnili, tak jsme za chvíli u dálnice na druhé straně letiště. Každy jde o krok do plochy a tak se pořád posouváme dál a dál. Jsme zahnáni zpátky a potom už to funguje jak má.

Můj první start. Vlekař dost stoupá a já mám práci udržet se nad ocasem vlečné. Už ve vleku si musím zvykat, že zatímco u Foxe stačilo letět natažený "o zoubek", Luňák si říká o výraznější výchylku kniplu výškovky. Po vypnutí letí model "nakřivo" a tak narychlo trimuji. Kniply musím pracovat v pro mě velikém rozsahu výchylek a každý obrat, který zkouším, se mi jeví jako nesnadný. Ještě v dostatečné výšce vytahuji vztlakové klapky a letím okruh na přistání. Vítr zrovna zesiluje a je jasné, že nedoletím. Chci klapky zatáhnout, ale nemohu si vzpomenout, zda je to páčka na vysílači vlevo nebo vpravo. Sedám 150 mmetrů před prahem dráhy.

Další starty si připadám, že neumím lítat. Lítám jako postřelený. Letadlo chvíli neletí rovně, pořád jsem pozadu se zásahy do řízení. Vašík Kolářů, který dnes také létá s Luňákem to komentuje : "To je tím přechodem z Foxe, mě to taky neletí rovně!"

Nemohu si pořád zvyknout, že musím na výškovce používat tak veliké výchylky. Když chci nabrat rychlost na průlet, musím držet hodně hodně potlačeno a i malé povolení výškovky znamená ošklivou vlnovku. Vůbec základním problémem je, že na nějaké skopičiny nad zemí se musí Luňák rozjet opravdu z výšky a nekompromisně. První nálet na výkrut nad zemí rozjíždím jak z Foxem a málem se mi to nevyplatilo. Luňák se otáčí poslušně na záda, ale dál se mu moc nechce. Jsem na zádech, trajektorie letu se mění postupně z horizontálního letu do klesání a já tlačím víc a víc. Konečně se letadlo přetáčí zase do normální polohy, ale rezervu na potlačení už jsem moc neměl. A půlpřemetem bych to nevybral! Další lety už se rovzpomínám, že nálet na průlet nemůže být z padesáti metrů jako z Foxem, ale ze sto stopadesáti metrů.

Jedno přistání, kdy chci vytáhnout brzdy (butterfly), končí ránou do asfaltu. Zapomněl jsem, že kvůli provizorní instalaci kabeláže (montáž přijímače s méně kanály) se mi klapky vyklápí jinak. A mám k tomu namixováno pořádné potlačení. Ják jsem klapky vytáhl, Luňák potápí nos dolů a já nestačím přitažením výškovky klesání zastavit. Bum a jsem na zemi. Z výšky dobré tři čtyři metry a zrovna do asfaltu. Jedno křídlo je zespoda ošklivš odřené v délce půl metru Po chvíli mi dochází, že jsem si omylem přepnul na menší výchylky.

To je taky problém. Jak jsem létal s eroplány, kde jsem ty přepínače na rádiu nepoužíval, tak teď to nemám zažité. Když jsem s tím začínal, tak jsem zalétával model i sebe a létal jsem opatrně. Tady ve snaze vyřádit se dělám spoustu chyb. Z těch mnoha letů se mi povedla jen dvě přistání. Ostatní přistání sto stopadesát metrů před nebo za prahem. Připadá mi, že jen běhám s modelem na rameni sem a tam!

Vítr se během dne točí. Kolem poledního fouká šikmo přes dálnici a na kraji letiště se trhá termika. Nad benzínkou je tak chvílemi vidět chumel větroňů točících se v termice vysoko nad námi. Kluci koukají hlavně po Nietoperzu Davida Vondřičky, polském samokřídlu, které rovnoceně konkuruje klasickým větroňům. Občas vítr zesílí a při letu po okruhu podél severního okraje letiště to s modely občas nepříjemně zamává.

Po poledni jdu okusit klobásky, co tu místní pro nás dělají. Klobáska dobrá. Využívám stínu pergoly, kterou tu mají postavenou a pomalu debužíruji. Slunce se dnes snaží a několik hodin na ploše na slunci mi vždycky dává docela zabrat. Vůbec nechápu, jak ostatní mohou vydržet ve flízkách nebo bundách!

Odpoledne fouká více od jihu od Rokycan přes les na okraji plochy. Nad plochou je výrazná turbulence a jak koukám na svého Luňáka zezadu, když vlek stoupá nad hranici lesa, křidla se ve chvíli, kdy vlek prolétává turbulencí, občas esovitě prohýbají.

Věnuji čas nejen létání ale také pozoruji ostatní. Z pro mě nových modelů mě zaujaly nejvíce Ka-8 Jindry Müllera. Jindra staví lehké dobře létající modely a tenhle se mu zase evidentně povedl.

Dále vlečná Mitchell Proctor Kittywake, jeden z mála představitelů vlešných s příďovým podvozkem u nás. Tento stroj šel na velkých klapkách krásne dolů - vlastnost pro vlečnou velmi užitečná.

A taky se mi líbil "malý" Motorspatz se čtyřtaktním motorem - krásné poletovadlo pro letní podvečery. Létal Miloš Petrbok.

Nová Wilga Franty Havlíka byla velmi fotogenická.

Po půl páté se začíná letiště vyprazdňovat. Z plochy zmizeii vlekaři a záhy i větroně. Podvečerní létání mám nejradši a tak jdu ukecávát kluky. Luděk říká, že ho bolí nohy - nedivím se mu, když celý den tahal po ploše svoje i cizí eroplány. Míra ale schovává cigáro a jde se mnou lítat.

Třetí let dávám nad plochou přemet. Dostatečně jsem se na něj rozjel a tak mi konečně vychází pěkný, velký. Mám přebytek rychlosti a tak dávám jednu třistašedesátku nad středem plochy, druhou třistašedesátku ... ale to už moc výšky nemám a rychlosti už taky moc není. Co je ale horší - jsem po větru! To přistanu někde půl kilometru daleko! Začínám nízko nad zemí točit proti větru. Mám ještě tři čtyři metry výšky a když přiblížení zkrátím, tak doletím na plochu. Abych přiblížení zkrátil, tahám do ostřejší zatáčky a šup, už to padá do vývrtky. Na zemi jsem v mžiku, trup dopadá s nosem skloněným tak 30 stupňů k zemi a letadlo ještě udělá takové "polohodiny". Za sebou slyším Mírovo: "Tak končíme?" Modelu se nic nestalo ale Mírův návrh přijímám. V nejlepším přestat.

Po sbalení eroplánů ještě tlacháme. Zbyli jsme na letišti sami. V šest se loučím. Jsem utahaný a tak domů pojedu po dálnici.

Všichni dneska na letišti pili Kofolu! Když jsem vyjel na dálnici, vidina studené Kofoly mě zcela ovládla. U první pumpy jsem si ji taky musel koupit!

Cestou domů přemýšlím, proč se se to věechno dělo. Jen těch metrů co jsem nachodil, kdy jsem nedoletěl nebo přeletěl! Jiný přijímač, jiné výchylky. Vztlakové klapky jsou vychýleny o něco více než jsem si nastavil při zalétávání Luňáka před léty. Model tedy nezalétaný a tak na řízení trochu nepříjemný. Absence brzd. To je asi největší problém, protože jesem si na létání s nimi zvykla a teď mi možnost korekce sestupu chybí. Ale hlavně jsem zapomněl, že je velký rozdíl, když nasadím na přistání včas a z dálky a rychlost modelu na přiblížení se ustálí anebo když jdu na přistání z nějaké evoluce nad zemí kdy se rychlost po poslední otočce do směru dráhy může hodně lišit.

Druhým tématem mého přemítání bylo dnešní poletování Jindry Stejskala s jeho Kirby Kite nad plochou, kde lovil termiku. Krásný pohled! A vůbec. Pěkný den to byl.

kliknutím zvětšíte

Poznámka: Když doma koukám na společnou fotku, tak mi dochází, jak ta Jindrova letadla jsou opravdu obří!

Někdy má člověk chuť do toho kopnout

Nedalo mi to a že si Luňáka pěkně "na sucho" složím a vše ještě přezkouším. Abych si nemusel zítra nadávat, až bych na place zjistil, že něco nemám nebo jsem nedodělal.

V duchu se vracím do roku 2003, kdy jsem Luňáka poprvé v chodbě ve sklepě složil a kochal se, jaký že to je kus! Vytáhl jsem na chodbu kozu, postavil na ni trup, nasadil křídla a výškovky. Zapojil kablíky a zapnul. Vše funguje.

2rok 2003

Chci to vše vypnout, ale nejde to. Když je to vypnuté, nebo lépe řečeno když to má bý vypnuté, tak ledky na přepínači poblikávají, přepínač pobrukuje a serva hrkají. Aha, vypámač nebo kablík. Někde je zlomený kablík. Křídla dolů, přepínač i s kabeláží ven z letadla. Myšlenka, že půjdu včas spát se rozplynula.

Když je vše venku, prohmatáváním kablíku jsem došel až k vlastnímu přepínači. Zrada je až těsně o plošáku. Je to celé zasmrštěné. Musím to rozkuchat. Jde to blbě, přepínač je titěrný, smrěťovačka je tvrdá jako šutr. Kablík je opravdu nalomený těsně u desky. Když to zkontroluji na druhé straně, tak zjišťuji, že u vypínače to je jen tak tak. Měním tedy celý kablík. I v brýlích na to moc nevidím. Vývody na plošáku jsou těsně vedle sebe. Je to spíš na lupu. Když se mi sleje cín, tak to můžu zabalit a nikam nepojedu. Ale daří se! Zaizolovat a vyzkoušet. Je to OK.

Vracím to vše do modelu a dokončuji zkoušení. Jedenáctá hodina. To toho naspím!

Najednou se přepínač baterií rozeřve, jako když má podpětí na obou akumulátorech. Z trupu to začíná smrdět. Sápu se po konektrech akumulátorů a rozpojuji je. Civím do trupu, osahávám kabeláž. Jeden z kablíků vedoucích z křídla je horký. Šlus někde v kabelu z křídla! To je nejmíň na hodinu!

Nakonec jsme to našel hned a za chvilku opravil. Protahoval jsem kablík dírou a jak jsem za něj tahal, stáhl jsem smršťovačku izolující jednotlivé žíly. Za dvacet minut je hotovo. Elektronika to přežila. Jdu spát.