Lipenecký obr 2004

Do Lipenců jsem se chystal již dlouho. Předpověď počasí byla slibná a tak jsme se doma domluvili, že si uděláme nevšední výlet. Místo autem si uděláme dobrodružný výlet vlakem z Teplic do Prahy a na Lipeneckého obra.

Začal jsem tedy hledat v jízdních řádech a hned v úvodu mě vyděsila nutnost být na nádraží v 6:30. To znamená vstát někdy po páté! Ale řekli jsme si, že dobrodružtví je dobrodružství, večer sbalili ruksaky a šli spát.

 

Ráno v 6:10 už jsme šlapali k nádraží. Vlak nás probouzejícím se dnem dovezl až na Masarykovo nádraží. Jízda byla příjemná. Myslel jsem, že budu ve vlaku dospávat, ale celou dobu jsem zvědavě koukal z okna vlaku na krásy kraje kolem Labe a posléze Vltavy. Naposledy jsem tu jel jako voják někdy v roce 1985!

V Praze jsem by v 9 ráno prvním zákazníkem u Pecky ve Zlatnické. Koupil jsem si originál nabíječku ke svému Evu, na Václaváku jsme si dali buřta, na Staromáku jsme se podívali na pimprliky. Počasí nádherné slibující pěkný letecký den v Lipencích.

Z hlavního nádraží jsme jeli courákem do Zbraslavi. Ze zbraslavského nádraží jsme vyrazili pěšky směr lipenecké letiště vybaveni jen jednoduchou mapkou staženou ze stránek MK Lipence. Bylo poledne a sluníčko nám dávalo docela zabrat. Nakonec jsme mezi poli co chvíli zahaleni do oblaků prachu od projíždějících aut dorazili až na letiště.

Diváků už tu bylo plno a program v plném proudu.

V depu bylo hodně modelů, ale já přijel spíše pokecat a ještě k tomu mi připadalo, že mě stejně už asi nic nemůže překvapit.

Zastavil jsem se tedy jen u nového minulý týden zalétaného Luňáka Radka Helmera.

Při pohledu na Extru Karla Jasanského nebo na Radkova Christena jsem si uvědomil tu hroznou "inflaci velikosti", kdy mi už 2 nebo 2.5 m modely připadají malé.

Když jsem si říkal, že mě nic nemůže překvapit, netušil jsem, jak jsem se mýlil. Prvním překvapením pro mě byla krásná Aero 145.

Model krásně provedený s detailně provedeným povrchem. Bohužel Aero nebyla ještě zalétnuta a tak byla k vidění jenom staticky na stojánce.

Zatímco jsem okukoval modely a sháněl kamarády, pilně se létalo.

Prostor bylů uspořádán tak, že před diváky byla stojánka, před stojánkou prostor s frontou modelů čekajících na start, před nimi prostor pro přípravu modelů a úplně vepředu vlastní prostor pro letové ukázky.

Jak je to mezi diváky s modelem blízko předvedl pomalý Don Quijote, který se z nějakých důvodů vymkl kontrole. Model při průletu vybočil doprave směrem nad diváky a začal klesat. Trvalo mi několik vteřin než jsem pochopil, že model letí na mě a než jsem se pohnul pryč z dráhy letu modelu. Ten se stočil ještě více do prostoru mezi diváky a v prudkém klesání mířil do míst, kde lidé polehávali na dekách. Jen jeden z nich pohotově vstal, popadl dítě a uhnul stranou. Ostatní jako přibití jen sledovali na ně letící model.

Model narazil přídí na zem, odrazil se od země a vystoupal strmě do asi 5 metrů, než se zřitil zpět. Motor ještě několik vteřin běžel na plný plyn, než se model překlopil na záda a vrtule se zaryla do země.

Za hodinu byla místa, kde model havaroval obsazena dalšími příchozími diváky. Po této zkušenosti už nejsem tak přesvědčen, že se v takové situaci mohou diváci uhnout nebo všas před modelem uhnout. A to se tento model ve vzduchu opravdu jen ploužil.