Úplně sami na Rané

V sobotu jsem se věnoval rodině, ale na neděli už je zase předpovídán vítr (viz Předpověď počasí Medard) a tak se s Martinem domlouváme, že určitě vyrazíme. Vítr má být nejsilnější po obědě. Od rána sleduji aktuální počasí a porovnávám ho s předpovědí. Západní vítr, který by se nám hodil asi nejvíce nefouká nikde. Spíše je to jihozápad. Nakonec se rozhoduji pro Ranou.

Jedeme zase hvězdicovou jízdu. Já z Teplic a Martin z Ústí. Martin veze dva modely. Svůj větroň a EPP větroň malého Vojty. Budou se prý v létání střídat. Když ale vidím, jak se úhýbají stromky u silnice, tak to s tím malým EPPákem vidím dost bledě. Snad navečer.

Pod cvičnou louku pod Ranou přijíždím skoro stejně.

Kluci to mají jednoduché. Přivážou křídla gumama a jdou. Já musím nejdříve vyhmoždit Luňáka z auta (to zas udělám někde dírku do potahu!), nasadit a přišroubovat křídla, nastrkat do přijímače všechny kablíky ... Nejsem ani v polovině a kluci už si vykračují vzhůru pod malou bouli. Někdy si říkám, jestli mi to blbnutí s velkým eroplánem za to stojí. Ale pak je model ve vzduchu a já vím, že stojí!

Fouká kolem 10 m/s dost zleva na cvičnou louku. Martin háže svůj model z louky, ale já nic riskovat nebudu a vylezu si někam na úpatí malé boule víc k jihu. Pěkně proti větru. Nikde není ani živáček. Jsme na celé Rané úplně sami. To jsem tu zažil snad jen jednou, ale to jsme se pokoušeli létat téměř za tmy a pršelo. Dnes pěkně fouká a je teplo.

Startuji model bez pomoci gumy. Fouká dostatečně a tak stačí model do větru jen položit a trochu postrčit dopředu. Hážu takhle Luňáka teprve podruhé v životě, ale nervózní jako při prvním hodu už nejsem. Model po odhodu ve vzduchu pěkně sedí a tak stačím v pohodě ulovit vysílač, který se mi kliklá někde vlevo u pasu. Musím ho totiž při hodu odstrčit doleva kvůli anténě. Ta by mi jinak překážela.

Před boulí to hodně nosí. Trim výškovky posouvám dopředu. Luňák letí o dost trychleji. Není to tak důstojný let jako za slabších podmínek, ale zato úžasně dynamický.

Stojím dost vysoko a tak mi zbývá prostor pode mnou pro průlety. Nesmím to ale přehnat, protože tu je plno vzrostlých šípků a nerad bych to nějakým keřem procedil. Pohled svrchu na prolétající model je věc, kterou člověk jinde než na svahu nezažije.

Martin se svým lehkých větroňěm chvílemi proti větru stojí. Scházím k němu na louku a zkouším létat dál směrem na Lenešický rybník daleko nad předpolí. Nenosí to tolik, ale stačí to. Návrat z více jak kilometrové vzdálenosti je dílem okamžiku. Luňák ale i v silném větru (chvílemi jsou poryvy určitě ke 14 m/s) pěkně sedí. To Martinův eroplán vidím poskakovat, když ho Martin natlačí blíže svahu. Martin mi taky klade otázku, jak se dostane s modelem na zem, když vítr stále sílí. Vysvětluji mu, jak má naletět a natlačit model k zemi a pomalu se už chystám ke stejnému manévru taky. Létáme přes půl hodiny a rád bych si od větru odpočal.

Martin zalétává za nás k druhému rohu cvičné louky, ale vítr podél kopce ho nemilosrdně sfoukává podél kopce za horizont. Poslední, co koutkem oka vidím, je jeho větroň v podivné poloze na křídle padající za horizont.

Nalétávám také k hornímu konci louky, vytahuji všechny klapky naplno a tlačím Luňáka k zemi. Vzduch je turbulentní, ale Luňák i v této konfiguraci reaguje na křidélka poměrně čile. Na zem sedám prakticky v místě, kde jsem vytáhl klapky. proti větru se model zastavil.

Musím si pro něj dojít nahoru. Kluci se vrací s nepoškozeným modelem. Spadl prý do stromu.

Martin se pokouší zprovoznit druhého větroně pro Vojtu, ale rádio se chová podivně. Stejně by v té vichřici s lehkým větrůňkem nešlo létat a kluci nemohou čekat do večera až to zeslábne. Jdou zítra do školy!

Startuji ještě jednou a využívám toho, že Martin nelétá. Nechávám si natočit nějaké záběry. Také zkouším delší lety na zádech. Létám v osmičkách na zádech a pečlivě si všímám reakcí modelu na potlačení. Výkruty se snažím točit co nejpomalejší a pomáhám si i směrovkou. Zásahy směrovkou jsou asi příliš hrubé. To budu muset ještě pilovat.

Nakonec chci, aby mi Martin nafilmoval přistání. Ale dopadne to jako vždy. Zatím, co předchozí přistání bylo jako do peřin, teď jsem s Luňákem dost nešetrně praštil. To je tak vždycky, když se snažím letět pro kameru. Asi je to tím, že se nachám rozptýlit tím filmováním. Ale lepší celý model na zemi než se nechat v poslední fái podfouknout a udělat hvězdu.

Jsou čtyři hodiny. Jdeme dolů a balíme. A zase - kluci už odjíždí a já jsem ani ne v polovině demontáže. Začíná pršet a tak urychluji práci co to jde. Do auta ale lezu stejně celý mokrý. Domů jedu ve slejváku. Ale spokojený, jak nám to vyšlo. Příště to musíme vymyslet tak, aby si i Vojta zalítal.

(zveřejněno na stránce Létání)