Raná - druhý pokus

Dlouho předlouho jsem váhal, zda se vypravím na kopec. Předpověď dává slabý vítr od východu a dopoledne to z okna vypadá spíš na bouřky. A hlavně se nehne ani lísteček. Koukám i na meteorologické stanice v okolí Rané, ale 1 - 2 metry "variábl" mě moc nepřesvědčují. S motorákem se mi nechce, protože bych musel přehazovat rádio a tak se pomalu chystám spíše na kolo.

Před polednem se však začínají pohybovat větvičky bříz, na které koukám z okna a po obědě se stromy už klátí v solidním větru. Nejspíš to je ale rozruch od nějaké bouřky v okolí. Nakonec mi to nedá. Balím Luňáka a odjíždím směr Raná. Slíbil jsem, že odvezu rodinu na zahrádku a tak musí Luňák cestovat na střeše. Jel jsem 70 - 80 a Luňák to přežil.

Při sjíždění ze Středohoří zkoumám prostor nad vrcholem Rané, ale nevidím nikoho létat. Fouká z východu. Zajíždím zase na asfaltové parkoviště pod "skleníkem".

Vítr dole fouká tak do dvou metrů a pro změnu zleva (směr cca 80-70). Nahoře vypadá že fouká více. Když sundavám Luňáka ze zahrádky, osloví mě cizinec. Informujeme se o kanálech a já získávám informaci, že vítr nahoře je "strong". Také se ptám padáčkářů okolo, proč nikdo nelétá. Byla tu prý bouřka. Proto ty vlhké krajnice!

Luňáka mám sestaveného asi za 15 minut. Hurá nahoru. To už tak rychle nejde. Potvůrka se na rameni dost pronese. Ještě v půli kopce není vítr nic moc, ale nad sedlem to už je solidních 10 metrů. Bohužel to fouká tak 45 stupňů zleva. Padá tak moje představa, že během létání sejdu dolů a přistanu pod kopcem. Nosí to pěkně. Kolegové z Německa se se svými F3F-kami poletují někde nad lomem. Z toho strach nemám, ale není mi moc jasné, jak tady s Luňákem sednu.

Další věc, která mi vrtá hlavou je start. Gumicuk jsem sice vyvláčel v ruksaku nahoru, ale při tomhle větru a strmosti svahu bych mohl zkusit hodit Luňáka bez pomoci gumy. Pět minut "zkouším rádio", sbírám odvahu a přemýšlím, jak to udělám. Mezitím se turisti přítomní na vrcholu kopce seřadili jak v hledišti v divadle a čekají co bude. Odvážně tedy zvedám Luňáka z trávy a vláčím ho na návětrnou stranu. Při zvedání nad hlavu mám problém udržet balanc a bojím se, že mi ho vítr zvedne z dlaně. Hodila by se ještě jedna ruka, která by držela druhé křídlo. Raději dělám krok dopředu a pokládám Luňáka do vzduchu. Luňák se spořádaně rozjíždí od svahu. Jak mám ruce na kniplech, opadá ze mě napětí.

Užívám si silného větru, promenuji se podél hřebenu, zkouším přemety a výkruty. A hlavně si vychutnávám průlety kolem sebe. Zkouším taky vytahovat "brzdy" - křidélka v konfigurace butterfly a testuji, zda potlačení výškovky dostatečně kompenzuje klopivý momennt. Bohužel nedokážu vystoupat výše a dál od kopce, abych měl pro blbnutí dostatečný prostor. Nepřichází žádná termická bublina a tak se nevyškrábu výše než nějakých 30 metrů nad vrchol.

Taky se mi vrací myšlenka na přistání. Jak a kde to provedu. Dolů sejít nedokážu. To je jasné. Přijatelné místo je vpravo za vrcholem, kde je travnatý kotlík. Do toho by to šlo. Svah přede mnou nepřipadá v úvahu. Strmý, samý šutr a kousek dole je lom! Jedině nahoře na rohože by to možná šlo.

Vítr se mezitím stáčí stále více k severu - po kopci. Nosí to jen před vrcholem. Zkouším letět podél hřebene na návětrnou stranu Rané, ale výsledkem je jen pořádná ztráta výšky. Pracně se chytám někde na úrovni horního okraje lomu. Jsem z toho nervózní. Nerad bych sedal až někde na pole dole pod kopcem. Není vidět stín a těžko bych v té dálce odhadoval polohu a výšku nad terénem. Snažím se ale létat čistě a po několika perných minutách jsem se dohrabal zase na úroveň hřebene.

Bavím se souvraty. Chtělo by to asi ještě malinko větší výchylku směrovky. Létat se dá opravdu jenom před vrcholem a né moc daleko od svahu. Létám už ve směru severozápad - jihovýchod. Přistání v kotli za vrcholem už nepřipadá v úvahu. Nedolétnu tam. Sednu tedy na rohože těsně vedle stožáru s větrným pytlem. Proti větru dokážu pěkně zpomalit.

Než to stačím domyslet, vítr slábne a slábne a já se propadám níž a níž. Vybaví se mi lom pode mnou a tak rychle otáčím po větru podél kopce. Na úrovni stožáru otáčím ke kopci. Už je jasné, že na rohože nedoletím ani náhodou. Těsně před svahem přitahuji a smažím se položit Luňáka proti svahu. Podrovnávám však předčasně a Luňák dopadá v nejstrmější části svahu téměř úplně zastaven z půlmetrové výšky. Za horizontem.

Rádio nechávám na hoře a po rohožích sbíhám dolů. Pod rohožemi je to samý šutr. Čím jsem níže, tím větší kameny. Když už na letadlo vidím, vidím kus skály před ním, kus skály za ním. Ještě že jsem ho takhle spadákoval kolmo dolů. Kdyby jel kus po zemi, tak je trup nebo křídlo na maděru. Zvedám letadlo a prohlížím ho ze všech stran. Ani škrábnutí!

Vítr sice zesílil, ale fouká pořád po kopci. Nalétal jsem asi třičtvrtě hodiny a tak raději končím, dokud mám éro celé.

Mořím se s ním zase na zádech cestou dolů, ale hřeje mě spokojenost, že jsem si dokázal Luňáka sám hodit. I to polítání bylo pěkné.

(zveřejněno na stránce Létání)