Pesimismus a nakonec krásný zážitek 
Já i Martin jsme si dnes vzali větroně už do práce, abychom mohli odpoledne využít každnou minutu světla. Předpověď počasí a pohled na náš tovární komín nám však moc nadějí nedávaly. Kouř nad komínem stoupal nerušeně kolmo vzhůru nějakých 300 metrů a hlásiče větru dávaly celý den 0 - 2 m/s. V pět odpoledne už žádnou termiku nechytneme a tak to vypadá, že to odpískáme a z práce pojedeme domů.
Někdy kolem půl třetí nám svitla trohu naděje, protože meteostanice na Milešovce dává jižní vítr 7 m/s. To by bylo na Vitišku. Telefonuji tedy na automat na Komárce, ale ženský hlas dává vítr 0, poryv 3 m/s. Nahlas přemýšlím o tom, že vítr 0 s poryvy 3 m/s na udržení na svahu nestačí a Martin do toho, že tam ještě nebyl a že mě tam odveze a kdyžtak se tam jenom podíváme.
Ve čtyři už sedíme v Martinově autě a šplháme serpentinami nahoru do Krušných Hor. Nad Mikulovem říkám Martinovi: "Když se tady mrskají listy na stromech, tak to nahoře bude foukat." Listy se ani nehly. V poslední serpentině před naším svahem vidím, že se listy přeci jenom hýbají, ale je to slabé.
Venku z auta jsem už optmista. Z údolí pod námi to dýchá a tak rychle smontovat, zapnout, přezkoušet a hurá do vzduchu. Jsou to slabé 3 m/s, ale na udržení našich papíráků to stačí. Napravo nízko nad obzorem sedí podzimní sluníčko (zrovna v místě, kde to nejvíc nosí), hluboko pod námi jsou v oparu vidět Teplice. Je přijatelných dvanáct třináct stupňů.
Martin háže do vzduchu svůj větroň asi deset minut po mě. Testuje vzduch a hlavně opravené ucho křídla. Kontrolní přemet ho uspokojuje a tak se nadále věnuje kochání poletováním nad širokým údolím stejně jako já. Užíváme si nečekanou možnost létat. Já mám puštěné stopky, protože Martin se zase bude ptát: "Nevíš jak dlouho jsem létal?". Dnes ale svůj osobní rekord nepřekoná, protože dříve se setmí.
Já při létání pozoruji jak si Martin vede a moc se mi to líbí. Vítr občas slábne tak, že je sotva cítit na tváři. Oba naše modely se v tu chvíli nemilosrdně propadají pod horizont. Martin létá velice jemně, nepřetahuje a v daných podmínkách létá maximum možností modelu.
Já se občas zachraňuji na hraně silnice, kde se dá přežít ta chvilka bezvětří. Jen nesmí jet auto :-) V jednu chvíli využívám situace a chytám stroj do ruky. Koupil jsem docela velkou ránu špičkou modelu do dlaně a hned jsem si uvědomil, že zase tak teplo není. Zkřehlá ruka dost bolí.
Po páté vítr utichá a hlavně údolí se pomalu noří do stínu. Balíme. Nalétali jsme hodinu. Jsme oba moc spokojení. Jen mě mrzelo a Martina také, že jsme si ani jeden nevzali foťák.
(zveřejněno na stránce Létání)