Pesimismus a nakonec krásný zážitek 

Já i Martin jsme si dnes vzali větroně už do práce, abychom mohli odpoledne využít každnou minutu světla. Předpověď počasí a pohled na náš tovární komín nám však moc nadějí nedávaly. Kouř nad komínem stoupal nerušeně kolmo vzhůru nějakých 300 metrů a hlásiče větru dávaly celý den 0 - 2 m/s. V pět odpoledne už žádnou termiku nechytneme a tak to vypadá, že to odpískáme a z práce pojedeme domů.

ilustrační foto

Někdy kolem půl třetí nám svitla trohu naděje, protože meteostanice na Milešovce dává jižní vítr 7 m/s. To by bylo na Vitišku. Telefonuji tedy na automat na Komárce, ale ženský hlas dává vítr 0, poryv 3 m/s. Nahlas přemýšlím o tom, že vítr 0 s poryvy 3 m/s na udržení na svahu nestačí a Martin do toho, že tam ještě nebyl a že mě tam odveze a kdyžtak se tam jenom podíváme.

Ve čtyři už sedíme v Martinově autě a šplháme serpentinami nahoru do Krušných Hor. Nad Mikulovem říkám Martinovi: "Když se tady mrskají listy na stromech, tak to nahoře bude foukat." Listy se ani nehly. V poslední serpentině před naším svahem vidím, že se listy přeci jenom hýbají, ale je to slabé.

Venku z auta jsem už optmista. Z údolí pod námi to dýchá a tak rychle smontovat, zapnout, přezkoušet a hurá do vzduchu. Jsou to slabé 3 m/s, ale na udržení našich papíráků to stačí. Napravo nízko nad obzorem sedí podzimní sluníčko (zrovna v místě, kde to nejvíc nosí), hluboko pod námi jsou v oparu vidět Teplice. Je přijatelných dvanáct třináct stupňů.

Martin háže do vzduchu svůj větroň asi deset minut po mě. Testuje vzduch a hlavně opravené ucho křídla. Kontrolní přemet ho uspokojuje a tak se nadále věnuje kochání poletováním nad širokým údolím stejně jako já. Užíváme si nečekanou možnost létat. Já mám puštěné stopky, protože Martin se zase bude ptát: "Nevíš jak dlouho jsem létal?". Dnes ale svůj osobní rekord nepřekoná, protože dříve se setmí.

Já při létání pozoruji jak si Martin vede a moc se mi to líbí. Vítr občas slábne tak, že je sotva cítit na tváři. Oba naše modely se v tu chvíli nemilosrdně propadají pod horizont. Martin létá velice jemně, nepřetahuje a v daných podmínkách létá maximum možností modelu.

Já se občas zachraňuji na hraně silnice, kde se dá přežít ta chvilka bezvětří. Jen nesmí jet auto :-) V jednu chvíli využívám situace a chytám stroj do ruky. Koupil jsem docela velkou ránu špičkou modelu do dlaně a hned jsem si uvědomil, že zase tak teplo není. Zkřehlá ruka dost bolí.

Po páté vítr utichá a hlavně údolí se pomalu noří do stínu. Balíme. Nalétali jsme hodinu. Jsme oba moc spokojení. Jen mě mrzelo a Martina také, že jsme si ani jeden nevzali foťák.

Oslava státního svátku létáním 

Je volný den - svátek. Po pěkném zážitku při včerejším létání máme s Martinem oba zájem si to dnes zopakovat. Jsme od rána v kontaktu přes maily. Sledujeme oba od rána údaje o větru na Milešovce. Ty jsou příznivé. Fouká tam od jihu 7 - 12 m/s. To by mohlo foukat i na Vitišce. Jdu se v půl deváté ven podívat, jak to na horách vypadá. Nad horami sedí rotor z mraků. V půl desáté na hory pro opar nevidím, ale v půl jedenácté už vidím hřeben Krušných hor zalitý sluncem. Jedeme! Sraz máme u nás. Pojedeme tentokrát našim autem.

navlékání ochranných vrstev

Tentokrát je už pod Mikulovem jasné, že nahoře fouká. Lístky bříz se třepotají ve větru a kouř z komínů táhne údolím nahoru. Kocháme se barvami podzimu. Listy stromů hrají v odpoledním slunci opravdu všemi barvami. Ve vyšších polohách už se třepotají ve větru větvičky.

pohled do údolí

Nahoře na Vitišce to opravdu duje. Odhadem tak 9 - 10 m/s. Navlékáme se do teplého, ale je 12 stupňů a na sluníčku ještě tepleji, takže to se zimou není hrozné. Já hned startuji a testuji, jak moc to fouká a jak moc je vzduch turbulentní.

Martinovi se zdá, že na něj fouká moc a sleduje, jak se chová ve vzduchu můj model. Ocelot opravdu občas poskočí, jak prolétá turbulencí, ale není to nic kritického. Martin se nakonec osměluje také. Musím mu ale nejdřive předvést jedno přistání, protože mu celou dobu vrtá hlavou, jak dostane model na zem.

Nosí to pěkně a já lituji, že jsem si na létání nepřipravil velkého Luňáka. Ale i s Ocelotem se mohu vyřádit. Jen to hoblování hrany silnice dnes moc nejde, protože Ocelot poskakuje v malé výšce jak po schodech.

Martin také využívá toho, jak to pěkně nosí a mimo přemetů přidává premiérově výkrut. I přistání se mu daří.

Slunce se během našeho létání přestěhovalo blíže k horizontu a začalo nepříjemně svítit do očí. Martin při jednom mezipřistání zjistil, že se mu polovina výškovky trochu v lepeném spoji u trupu kývá a tak jsme to zabalili. Nalétali jsme 1 1/2 hodiny čistého času každý.

Já jsem zaznamenal 3x vážný problém.

První, když jsem odlétl daleko dopředu nad údolí. Letěl jsem od sebe, Ocelot se jevil jako tenká čárka, když najednou plně potlačil a šel do obráceného přemetu. Hned mě napadlo, že jsem asi vylétl z dosahu. Jak letěl model na zádech proti mě, začal zase reagovat. Později jsem ale došel k tomu, že jsem možná vlétl do spojnice nějakého radioreléového spoje. Poloha i výška modelu by tomu odpovídala.

Druhý problém, když jsem dělal výkrut poměrně nízko nad zemí. Ve chvíli, kdy jsem měl tlačit jsem si přitáhl. To už se Ocelot zase přetočil a já do toho razantně potlačil. Ocelot po těchto zásazích mířil střemhlav dolů do lesa pod svahem a já úplně vytuhnul. Nakonec jsem se probral ze snění a vybral to, ale bylo to zase takové varování.

No a třetí byla situace, kdy jsem v letu po větru proti svahu chtěl otočit proti větru, ale začal jsem ji točit v místě, kde svah nenosil a moc jsem ji utáhl. Ocelot se chvíli plácal bez rychlosti ze strany na stranu a vítr ho unášel do oken zde nově postaveného domu. Nakonec se chytil.

Na zítra si připravím toho Luňáka.