Zase na svah?

Dnes bych zase rád vyrazali s Ocelotem na svah. Stejně jako v úterý je celý den azurová obloha a fouká větřík od severovýchodu. Jemže než objedu Ústí a dojedu do Teplic pro model, je po páté a vítr zeslábl na slabý metřík a v tom se neudržím.

Protože to s létáním vypadá bledě, využívám času a navštěvuji letiště kolegů modelářů z Ústí.

Pilně se zde létá. Letiště vypadá pěkně. Však sem jezdí modeláři až z Litoměřic!

Já to jedu přeci jenom zkusit na svah "pod pomníkem". Ale i tady, kde jsem o nějaký metr výš to jen slabounce dýchá.

Pokračuji tedy na naše letiště. Kluci, kteří tady jsou už balí. Slunce má k hřebenům hor už opravdu jen kousíček.

Poslední lety před západem slunce jsou vždy úžasné!

Jedeme na kopec, i když se nehne ani lísteček

Původně jsem chtěl s Extrou na letiště. Předpověď je pro létání s motorákem mimořádně příznivá, ale benzín v trupu mi udělal čáru přes rozpočet. Martin do mě hučí, že by rád někam na svah. Vyzkoušet to. Když foukalo, tak nemohl. Dnes, když může, tak se venku nehne ani lísteček. Od rána studuji předpovědi větru a údaje o počasí z okolí, ale žádná naděje na vítr není. Předpověď ze včerejška ještě předpokládala dopoledne bezvětří a odpoledne vítr až 5 m/s, ale po opravě už předpověď říká místo 5 m/s 1 - 2 m/s. A to na svah opravdu není.

Ve dvanáct rozhoduji, že pojedeme na Číčov. Tam se dá na hřebenu natáhnout krátký gumicuk a z něho startovat do termiky. Baterky v Ocelotovi i ve vysílači mám nabity. Vodu, tatranku a foťák v batohu.

ilustrační foto: kopec odspodu moc příznivě pro létání nevypadá

Když jsem se kolem půl jedné vyškrábal 70 m téměř kolmo vzhůru na kopec, nečekal mě pěkný pohled. Celý kraj okolo v kouřmu. Na vršku kopce jen slabý pohyb vzduchu do 1 m/s.

Martin se synem dorazili chvilku po mě. Na rozdíl ode mne jsou vybaveni opalovacím krémem. To zas doma uslyším, že jsem jak vařené prase.

Vysvětluji Martinovi taktiku letu. Jsme sice na kopci, ale o svahovém létání v tomto bezvěří nemůže být řeč. Je to tedy jako na louce, jen to přistání do svahu musí být provedeno pečlivěji než na louce. Startujeme z krátkého gumicuku.

Pro Martina je létání na vršku kopce nová zkušenost. Připadá mu, že je tu málo místa na létání a ještě méně místa na přistání. Ale jde mu to.

To já jsem tady jako doma. Ale gumicuk jsem tady natahoval snad jen jednou a to dobře před 25 lety!

Po hřebeni kopce přechází co chvíli termická bublina. Vždy úplně utichne i ten slabý vánek a už při hodu modelu nebo na gumicuku je cítit, že "to tam je". Musí se ale létat nad hřebenem kopce. Potom jde kroužit dva tři metry nad terénem. Občas se dá ve stoupáku po větru za kopcem nabrat přes 100 metrů. Ale je to rychle nahoru a zase rychle dolů. Některé starty jsou proto tak akorát se otočit proti svahu a přistát. Stačí zaváhat a už jdete dolů ze svahu pro letadlo.

Vítr kolem páte trošičku zesílil a hlavně začalo foukat v nižších vrstvách vzduchu v polích po námi. Tady nahoře to dává kolem 4 m/s a to už se dá létat bez podpory termiky.

Blbnu na pětníku před námi. Nedá se vystoupat výše než jsou naše hlavy. Létám 10 metrů sem, 10 metrů tam. Jednu chvíli se tak tak dostávám přes vzrostlou třešeň a hlásek v mé hlavě říká: "nech už toho!". Nakonec to za mne řeší slábnoucí vítr.

Že by nový pilot? Už umí vyjmenovat všechna kormidla, ví kterou pákou se která ovládají a co to s érem udělá.

Končíme kolem šesté. Pěkně jsme si zalétali. Spokojeni jsme byli všichni tři.

foto: Martin Zvoníček, Vojta Zvoníček, Libor Kolman