Znovu s Ocelotem 

čtvrtek 24.8.

Tak se nám to krátí. To byla moje první dnešní myšlenka. Pořád je bezvětří. Na pochody ideální, na svahové létání na nic. Vidíme tady vždycky jeden slet paraglidisty ráno nebo večer. Jinak nic.

Ivana na dnes naplánovala odpočinkový den. Respektive dopoledne nákup suvenýrů v Mayrhofenu, odpoledne kolo. Vzhledem k předpovědi počasí to navrhuji otočit, protože na večer je předpovídán déšť. Nakonec vypouštíme kolo a já sabotuji nákup suvenýrů. Dohodli jsme se, že já půjdu létat a Ivana na nákupy.

Vycházím po poledni. Předtím půlhodiny studuji oblohu nad severním koncem údolí, kde se to pořád černá. Jet, nejet, jet, nejet. Přinejhorším se nahoře na lanovce otočím a pojedu dolů.

U lanovky není nikdo, jedu sám. Když se blížím horní stanici, začínají na okna kabinky dopadat kapky. Ale je to jen taková přeprška. Když přestupuji na sedačkovou lanovku, neprší. Ale v polovině cesty je mi jasné, že zmoknu. Lanovka jako naschvál zastaví zrovna ve chvíli, kdy začíná pršet. Ke konečné to mám pár set metrů! Leje a já sedím bezmocně ve výšce pět šest metrů. To co nemám pod bundou mám promočené skrz naskrz. Když vystupuji z lanovky, z nohavic a bot mi crčí voda. Ale déšť ustává a hlavně fouká. Fouká od severu a když dojdu na hranu na vyhlédnuté místo, tak odhaduji vítr na 3-4 m/s.

Oblékám všechno co mám v ruksaku. Teplota je opravdu kolem inzerovaných 8 stupňů. Mokré nohavice a boty moc nehřejou. Dávám Ocelota dohromady. Vysílač zatím nevytahuji, protože stále ještě drobně prší. Sedím na lavičce a čekám.

Po dvaceti minutách déšť ustává úplně, ale s ním slábne i vítr. Na nějaký 1 m/s. To by musela být termika, abych se udržel. A na termiku to opravdu nevypadá. Čekám na vítr a oblečení na mě kupodivu pomalu usychá. Dokonce se za mnou klube slunce z mraků. Vítr pomalu sílí zase na 3-4 m/s. Bohužel na druhém konci údolí před sebou vidím provazy deště, jak postupují proti mně. Neváhám tedy a zapínám rádio. Ještě zkouším otřít křídla a výškovku od vody, ale kapesník na to nestačí. Vrhám Ocelota vší silou nad údolí. Ale voda jakoby tlačila model k zemi. Stačím obletět jen takovou dlouhou průzkumnou zatáčku a už musím vybírat místo pro přistání. Mám ale jedinou možnost. Borůvčí tři metry pode mnou a musím se vyhnout skále na kraji této pidiplochy. Borůvčí je milosrdné.

Než se vrátím na start, vítr zesílil o potřebný metřík a já hned po odhodu poznávám, že teď se už udrřžím. Je to trochu vabank, protože musím letět dost daleko před sebe, abych se dostal nad strmější část svahu a hlavně před vzrostlé stromy pode mnou. Točím opatrné zatáčky a držím se v úrovni očí. Nakonec nacházím místo, kde se dá vytočit větší výška. Vyškrábu se asi 50 metrů nad sebe. S výškou zkouším prozkoumat svah dál doleva a doprava, ale bez úspěchu. Vždy se musím zachraňovat přibližně na stejném místě. Za mnou je cesta, kudy chodí turisti a tak občas zpestřím kroužení průletem kolem hlavy. Je to trochu adrenalin, protože se musím vyhnout stromům a hlavně ocelovému sloupku, který je přímo uprostřed mého startoviště. Na akrobatění to není. Po deseti minutách nezadržitelně klesám. Zase se pěkně trefuji do borůvčí pod sebou.

Začíná zase krápat. Schovávám vysílač, natahuji kapucu a čekám co bude. Prší docela dost, ale už ne tolik, aby mě voda promočila kalhoty a boty. Bohužel zrovna když nejvíc prší, tak taky nejvíc fouká.

Jak přestane krápat, zkouším létat dál. Je to vždycky tak na 10 minut a potom vítr zeslábne natolik, že se neudržím. V jednu chvíli se snažím ve slábnoucím větru naletět nějaké stoupání dál před sebou a když otáčím na přistání, je borůvčí pode mnou v nedosažitelné výšce. Ještě přeskočím stromy za ohybem cesty pode mnou, cestu přeletím podle stínu tak ve třech čtyřech metrech a už mi model mizí za horizontem strmé části svahu nad cestou. Odhaduji chvíli dopadu a naplno přitahuji. Zespoda se ozývá hrozivé zapraštění. Tak to to má Ocelot asi definitivně za sebou. Sestupuji po strmém svahu dolů a hledám model. Nacházím ho dobře třicet metrů pod sebou a kupodivu je celý. Ta řacha byla od větví suché kleče, do které Ocelot vletěl. Objevil jsem jen drobně nově provalenou náběžku u ucha. Létá se tedy dál.

Nakonec jsem s přestávkami způsobenými deštěm létal až do čtvrté hodiny. Mezitím přestala jezdit lanovka v horní části kopce a tak jsme musel nějakou tu stovku metrů dolů pádit po svých, abych stihl kabinkovou lanovku. Tu už bych prošvihl nerad, protože těch 1400 metrů dolů se jde 2.5 hodiny!