Zítra dopoledne vyrážím na podzimní slet větroňářů na Rané.
Už mám nabito, nakoupeno nějaké jídlo a pokroutky na večer v klubovně (i tu lahvičku pro zahřátí) a teď ještě balím. Určitě si přibalím něco teplého na sebe!
Předpověď počasí na nejbližší tři dny ja zase o něco optimističtější. Alespoň chvilku by mělo foukat od severozápadu a to by bylo ideální na svah. Ještě by mohl vítr odfouknout ten zákal, aby ti co přijedou zdaleka taky něco viděli!
Jedu na Ranou na slet. Než jsem nanosil věci do auta, než jsem si ke kamarádovi zajel pro klíč od chatky a než jsem se vymotal z Teplic, tak bylo jedenáct.
Když vyjíždím na kopec nad Teplicemi a otevírá se mi pohled na Středohoří, není to moc optimistický pohled. Za Krušnými horami vzniká vlnové proudění. Nad horami napravo i nad Středohořím nalevo jsou pásy černočerných mraků.
Když přejíždím Středohoří, kupodivu z nebe nic nepadá. A nad rovinou kolem Loun už je jen vysoká oblačnost. Slunce nesvítí, ale létat se bude.
K bráně letiště přijíždím před třičtvrtě na dvanáct a před závorou vidím stát auta s Trutnovskou značkou. Na letišti není živáčka. Je mi to divné, protože kluci z Lipenců říkali, že vyrazí ráno. Ale vzpomněl jsem si, co musí všechno naložit a tak přijedou později.
Na ploše potkávám osádku automobilů - modeláři z Hostinného. Ptám se, zda už hledali nějakého strážného, ale na letišti prý není ani noha. V duchu si říkám to nám ta organizace pěkně začíná a doluji z telefonu čísla kluků, abych se dozvěděl kde jim je konec. Mezitím ještě volám kamarádovi a ten mi radí, jak otevřít bránu. Tak se dostáváme alespoň na plochu. Lipenečtí tvrdí, že už to mají jen kousek.
Za chvilku se z útrob aut a přepravních beden vylouply první větroně a vlečné stroje.
Petr Stejskal všechny obíhá a obzjišťuje, zda platí dříve nehlášené kanály. Budeme je mít u správcové Rané zablokovány pro sebe.
Pohled na kopec a hlavně na větrný pytel na jeho vrcholu je pro mě docela neuvěřitelný. Fouká od severozápadu - tedy přesně na cvičnou louku pod malou boulí. A podle kouře z komínů elektrárny Počerady fouká dostatečně silně, abych se z Luňákem na svahu udržel.
Přemlouvám hned ostatní, aby šli se mnou na svah, ale vyráží se mnou jediný Vojta Stejskal. Ostatní s obavami hledí k západu na černé mraky, které se k nám blíží. Já po zkušenosti s podobnou oblačností, kterou jsem projížděl na cestě sem, sebevědomě tvrdím, že z toho pršet nebude. Ale pro sichr beru tašku na vysílač, abych ho měl kam schovat. Luňák už zmokl tolikrát, že to přežije i teď.
Šlapeme s Vojtou přes pole nahoru a za chvilku vidíme, že za námi stoupají i ostatní. Svah skutečně nosí, vítr je stálý kolem 7 m/s a hlavně neprší. Vojta předvádí ostatním svůj gravitační start a za chvilku už tak startuje kde kdo.
My s Vojtou jsme tady doma a tak hned zkraje řádíme. Průlety, přemety, výkruty co nejníž.
Ostatní chvilku poletují v bezpečných výškách, ale za chvilku už hoblují svah stejně jako my.
Obavy z přistávání na kopci byly postupně rozptýleny. Jediným problémem bylo po přistání větroň zastavit. Někdo jel po přistání z kopce tak dlouho, že musel vzlétnout a opakovat. Někdo jel třeba dvacet metrů, ale pozadu! (David Ševčík) Jedinou škodou (co vím) byla utržená směrovka jednoho z větroňů.
Během našeho řádění se třikrát nebo čtyřikrát naše stroje minuly opravdu o fous. Někdo pronesl památnou větu: "Kluci neblbněte, jsou před náma ještě dva dny!" Ale to nebylo nic platné. Erik při průletu tak tlačí, že se ozve rána jak bouchne trupem o zem. Ale letí dál. Vojta Stejskal nakonec při průletu na zádech skončil v zemi.
Nálada je ale skvělá a po celou dobu se dobře bavíme. Pohled na nízko prolétající polomakety větroňů je krásný a jejich množství je na ranské poměry nevídané!
Místo snášení větroňů z kopce dolů na letiště většina z nás volí cestu vzduchem. I já si házím na záda ruksak a pomalu kráčím dolů. Model držím stále za sebou někde nad úpatím malé boule. Jsem teprve na začátku pole mezi kopcem a letištěm a krk mě už bolí z toho, jak mám hlavu vyvrácenou za sebe. Až se mi dělají mžitky. Cesta přes pole je nekonečná. Je to po zemi kilometr a model vzadu za mnou se už jeví dost malý. Výšky mám na rozdávání. Občas se mi zdá, že to nějak nenosí, ale až večer se od Jindry Stejskala dozvídám, že ve snaze létat nad svahem jsem byl až za hranou kopce. Konečně jsem na letišti. Tady si musím dávat pozor, abych nespadl do bazénu. Když jsem před hangárem , roztroubím Luňáka a po dvou třech přemetech si dávám nízký průlet na zádech.
Hezké to bylo!
Pokračování ... (to abyste se mě neptali po jednom, zda něco napíšu! 
)
Večer se už rychle smráká a i teplota padá dolů. Zatím, co my se ještě staráme o své miláčky a ukládáme je na noc do dřeváku a do hangáru, Mirek zapaluje kamna v klubovně a chystá své promítací nářadíčko.
Všechny ale zajímá hlavně pípa
Pivo ale teče pomalu, pění. Několik nás kroutí páčkou na trubce - vypadá to jako jehla na karburátoru žhavíka, tak to přece musí jít naladit! Pivo ale neteče a neteče. Fronta lidí s poloprázdnými půlitry hrozí přerůst v humanitární katastrofu.
"Pusťte si do toho taky plyn! Takle vám to nepoteče." poučuje nás Mirek a zároveň otáčí kohoutem na tlakové lahvi. A opravdu! Pivo teče.
Pojedli jsme, popili, promítli fotky z odpoledne a nějaké filmy z dřívějších akcí. Kamarádi se postupně povytráceli do svých pelechů až zbylo nejukecanější jádro, které to táhlo přes půlnoc.
předchozí stránka 
Podzimní setkání maket a polomaket větroňů na Rané 2007 │ Podzimní setkání maket a polomaket větroňů na Rané 2007
následující stránka
