Cularis

Cularis

Stál jsem před úkolem vybrat pro kamaráda začátečníka model, se kterým ho naučím létat a se kterým bude moci vynášet fotoaparát a fotografovat ze vzduchu. Protože fotoaparát má poměrně velkou hmotnost a hlavně nezanedbatelný odpor vzduchu, musel jsem najít větroň větší velikosti, který fotoaparát uveze a který zároveň ustojí nějakou tu pilotní chybu.

Hledal jsem větroň kolem 2.5 metru rozpětí, přiměřeně obratný, přiměřeně hodný, odolný drobným nehodám a co nejsnadněji opravitelný. Vyšel mi z toho Cularis od Multiplexe.

foto: Václav Bašek

Vysílač jsem vybíral v kategorii 5 - 7 tisíc. Potřeboval jsem 6 až 7 kanál, nejlépe s výměnnými VF moduly. Vybral jsem Hitec Optic 6 (viz Hitec Optic 6) dodávaný s VF modulem Jeti Duplex, ale přijímač jsem si nechal v sadě zaměnit. Místo Duplex R6 jsem vzal Duplex R8 (viz Jeti Duplex R8). Umožní mi to vyřešit některé problémy s ovládáním modelu a fotoaparátu.

Jednotlivé komponenty jsem volil víceméně podle doporučení dovozce (RCM Pelikán) - verze "Eco" a nechal jsem si to posvětit ve své prodejně. V krámě mě přemlouvali na výkonější pohon, ale když jsem si zjistil, jaký pohon použili u Multiplexe pži natáčení propagačního videa a co s modelem ve videu všechno provádějí, tak mi pčišel zvolený pohonn dostačující.

Kontrola dosahu

Doma jsem včera zkontroloval vysílačový modul Jeti Duplex dodaný s Hitec Optic 6 podle výrobního čísla. Kontrolní program od Jeti určil, že je modul OK.

Na letišti jsem dnes zkontroloval dosah vysílače Hitec Optic 6 s modulem Jeti Duplex TF a přijímačem Jeti Duplex R8.

Přijímač s jedním servem ležel na kanystru na skládací židli (viz foto). Jedna anténa směrem k zemi, jedna anténa vodorovně - vzájemně cca v úhlu 90 stupňů. Vysílač jsem držel běžným způsobem v ruce.

Na ploše letiště jsem s vysílačem odešel 430 m daleko. Rádio fungovalo, i když jsem se postavil k přijímači zády a zakrýval jsem tak tělem spojnici mezi vysílačem a přijímačem a anténa směřovala vodorovně směrem od přijímače - tedy asi nejhorší kombinace. Vysílač nehlásil ani ztrátu zpětného signálu od přijímače.

Druhý pokus byl spíše pro ukojení mé zvědavosti.

Šel jsem nejdříve za vzrostlý les (břízy a jiné náletové dřeviny, mezi kterými se nedá projít). 40 metrů lesa mezi mnou a přijímačem způsobovalo občasnou signalizaci ztráty signálu od přijímače, ale rádio fungovalo bez problémů. Potom jsem zašel za horizont. Rádio fungovalo stále, jen sgnalizace ztráty signálu od přijímače pípala pořád.

Nákup bižurerie

Naměřil jsem si potřebné délky prodlužováků. Je jich potřeba osm. Dvakrát po dvou do křídla a čtyři pro spojení centroplánu s přijímačem. Rozhodle jsem se napájet přijímač z Jeti MaxBec.

Drobné potíže

Motor má průměr hřídele 4 mm a v krámě kužel potřebného průměru s kleštinou 4 mm nemají. Čekám tedy na kužel.

Druhým problémem, možná uměle vyvolaným, je připojení kablíku křidélek a klapek do trupu. K tomu jsou b centroplánu i v kořenu křídla plastové nálitky, do kterých se ntvrdou zalepí konektory prodlužovacích kabelů serv. Slyšel jsem na toto řečení rozporuplné reference. Někdo si stěžuje, někdo to chválí. Já sám jsem u jiných typů zažil potíže s podobně řešeným připojení serv v křídlech. Raději bych viděl řešení, kdy konektory zůstanou bezpečně spojeny i při povysunutí křídla. Jen nevím, zda je v centroplánu na nějaké experimenty místo.

Křídla

Lepím doporučeným vteřiňákem. Koupil jsem středně hustý. A aktivátor.

Stavba začíná montáží serv do křídla a slepení křídel. První křídlo bylo jednoduché. Bál jsem se lepení velké plochy, že to slepím "nakřivo", ale proběhlo to snadno. Jediné, co jsem pokazil, je vlepení uklíkové trubky tak, že vyčnívala z křídla o milimetr více než měla a plastový výlisek uchycení křídla v trupu nešel dorazit na kořen křídla. Musel jsem ten milimetr ubrousit. Broušení byť jen jednoho milimetru generuje nepříjemný černý prach.

U druhého křídla se nečekaně zarazím na instalaci prodlužováků. Prodlužovák serva křídla nestačí ani ke kořeni křídla, natož aby přesahoval o předepsané 3 - 4 centimetry. Jakto?! Přeměřuji prodlužovák, je stejný jako ty ostatní. Servo je taky stejné, jako u předešlého křídla, ale má potvora kratší kablík. Musím tedy vzít do ruky pájku a prodloužit prodlužovák!

Instalace náhonů klapek je jednoduchá, vše je připraveno a za chvilku je hotovo. Hotová křídla s vlepenými uhlíkovými trubkami vypadají dost bytelně. Překvapilo mě množství výparů z lepidla a aktivátoru a ke slovu tak přichází ventilátor, kterým vytahuji výpary ven z dílny. Bez této vymoženosti by v dílně bylo dost nepříjemně.

Trup a ocasky

Pokračuji v lepení Cularise. Práce s vteřiňákem a aktivátorem jde rychle od ruky. Pokračuji trupem a souběžně pracuji i na výškovce a směrovce.

Nejvíce času ze stavby zabere vymýšlení, jak poskládat rádio a pohon do trupu a zkoušení, zda vyjde těžiště, nebo bude nutné vlepit dozadu do trupu jednu z velkých ocelových kuliček dodaných ve stavebnici.

Připojení serv v křídlech k prodlužovákům v trupu nakonec dělám podle návodu - tedy konektrory vteřiňákem zalepené do připravených konzol. Vyzkoušel jsem ale i variantu volně spojených kablíků a i ta by šla použít. Konektory se i s kusy kablíků bez problému složí mezi křídla a křídla se dorazí k sobě.

Před slepením polovin trupu už nemám obavy jako jsem měl před slepením křídel. Jen vše kontroluji stejně, jako jsem to kontroloval před slepením křídel. Tedy všechny prodlužováky zapojené do přijímače a zkouška chodu. Stalo se mi jen jednou v životě, že jsem zalepil prodlužovací kablíky do modelu a jeden nefungoval. Budu si to stále pamatovat, jak jsem byl tehdy vzteklý

Začal jsem ráno a po obědě už je hotovo. Kdybych měl kužel, tak mohu jít ještě dnes létat. Ale kužel nemám Jdu tedy na "dvorek" mezi paneláky a nastavuji vysílač (Hitec Optic 6) - tedy musím se s ním naučit a nastavuji pomocí Jetiboxu přijímač (Jeti Duplex R8). Proti práci s mým Multiplex Evo je to nastavování takové primitivní (), ale během půlhodinky čtení manuálu a zkoušení mám vše nacvakáno jak potřebuji. Některé funkce přenechávám softvéru přijímače a získávám tak volný výstup pro budoucí ovládání fotoaparátu. A také všechny čtyři klapky na křídle mám zapojeny každou do svého výspupu přijímače a mohu jejich polohy a výchylky pohodlně nastavovat Jetiboxem. S jiným přijímačem bych musel použít Y kabel a nastavení řešit mechanicky.

Samolepky

Jsem zvědavý, jak budou samolepky za provozu modelu držet. Trochu se mi nelíbí jak fólie samolepky sedí na "špuntech" pěny na povrchu modelu a že se to jinak blýská než ostatní povrch, ale je to barevné, je to estetické, tak s tím nic nenadělám. Hlavně, když se to bude líbit investorovi!

Zálet

Blbější den jsem si na zálet Cularise nemohl vybrat. Vítr jako blázen a hrozba deště. Nakonec mě přemohl pohled na krásné mraky na obloze a křišťálový vzduch. Vypravil jsem se s modelem v podvečer na letiště. Ani jsem nevolal Mírovi - majiteli modelu. Ale hlodalo to ve mě ... jestli to rozflákám a on u toho nebude! Stát ce může všelicos.

Je pět odpoledne a na letišti to duje opravdu silně. Chci model klouznout nad loukou a abych se dostal na návětrný svah, musím přelézt boule a slézt na louku pod nimi. Když jsem nahoře, tak si říkám, že to hodím rovnou na svah, ale potom zvítězí zdravý rozum a lezu pokorně dolů. Když plšelézám hranu kopce, tak odhaduji vítr na deset metrů. A já jdu zalítávat!

Dole pod kopcem zapínám rádio, kontroluji výchylky, zkouším motor. Vše je OK. Využívám větru a poponáším model proti větru. Mám moc potlačenou výškovku. Natahuji trim a odhodlaně vrhám model vstříc větru. Letí! Mám nad loukou tak tři čtyři metry převýšení. Turbulence modelem dost pohazuje. Už vidím, že mám moc malé výchylky na křidélkách. Když už jsem dost daleko od sebe, opatrně spouštím motor. Na půl plynu Cularis vystřeluje vpřed a prudce nabírá výšku. Hned jsem motor vypnul a jsem několik desítek metrů nad loukou! Vracím se po větru a zkouším si nálet na přistání, ale jak klesnu pod deset metrů, ta turbulence staví Cularise hned na jedno křídlo, hned na druhé a mě zoufale chybí ostřejší křidélka. Zkouším vytáhnout vztlaky, zda to křidélka ještě více neotupí, ale je to v pořádku a tak nasazuji na přistání s klapkami. Úzkostlivě si držím přímý let a polohu křídel až Cularis sedá do trávy. Ufff.

Než model seberu, začalo z modré oblohy pršet. Hned se projevila vlastnost povrchu modelu. Na trupu se objevil špinavý obtisk mé mokré ruky. Škrábu se svahem nahoru k autu, abych se schoval před deštěm, ale ten ustal stejně nečekaně jako začal. Jsem na hraně kopce, fouká na svah. No co s tím. Hážu model do svahového proudění a začínám se vozit podél hrany. Baterka, kterou model veze, je v tom větru příjemná zátěž.

Fouká přesně na svah a tak to nosí i daleko vepředu nad předpolím. Když jsem zhruba 100 až 150 metrů daleko, pípme si občas vysílač. Dosah! Jsou to ojedinělá pípnutí. Proč?! Ve chcíli kdy si občas vysílač pípne, stačí zvednout vysílač před sebe a pípání zmizí. Přitom na zemi jsem tenhle konkrétní přijímač a vysílací modu zkoušel na mnohem větší vzdálenost!

Moje pokusy s pípáním ruší náhle zesilující vítr. Už nefouká 10, ale dobře 15 metrů! V jednu chvíli duje tolik, že ani těžkého Cularise nedokážu držet proti větru a musím si pomoci motorem. Scházím z lopce dolů s tím, že jak vítr trochu poleví, ztak sednu na louce. Sedám v pořádku a jedu k hangáru. V tom vichru to nemá cenu. Ale létá to!

Všichni na svah!

Krafu s klukama v klubové dílně a vítr mezi tím slábne. Anenometr na stožáru u hangáru ukazuje už jen 8 metrů. Kluci vyráží na svah, tak jdu s nimi.

Připadá mi, že na ty jejich papíráky je vítr stále dost silný, ale uvidíme. Cularise hážu hned u hangáru do vzduchu a s pomocí motoru si poletuji na loukou a šlapu zase směrem k boulím. Na svahu to vypadá lépe než před hodinkou, ale vítr je pořád 7 až 10 metrů. Ve vzduchu je najednou pět modelů a chcilkama i dost těsno. Já se držím dál - přeci jen Cularis není můj!

Kluci chvílemi pojímají létání jako bitvu a tak je co chvíli slyčet pád modelu do chroští a nějakou ránu schytá i stožár větrnéo pytle.

Přibývají šrámy a z modelů postupně ubývá materiál. Jeden ze strojů nakonec létá bez uší. Nakonec je z toho pro mě další hodinka létání s Cularisem. Zpátky do hangáru nás žene černá hradba mraků nad obzorem. Sedám před hangátrem s vybitým pohoným akumulátorem.

Potíže s dosahem

Při letu 100 až 150 metrů daleko nebo vysoko si vysílačový modul občas pípne. Hlásí potíže s dosahem. Při zkouškách na zemi jsem přitom dosáhl bez problémů vzdálenosti několika set metrů! S vysílačem a přijímačem, co jsou teď v modelu.

Jsou to ojedinělá pípnutí když třeba otočím jeden kruh. Ve chcíli kdy si občas vysílač pípne, stačí zvednout vysílač před sebe a pípání zmizí. Zkusil jsem změnit polohu jedné antény, ale nezměnilo se to.

Problém asi bude v tom, že anténky trčí v devadesátistupňovém V z kabiny nahoru v jedné rovině kolmé na směr letu. Vezmu si na létání Jetibox a vyzkouším, co hlásí o anténách.

Potíže s dosahem 2

Opět při letu 100 až 150 metrů daleko nebo vysoko si vysílačový modul občas pípne. Když zvednu vysílač před sebe, tak to utichne. Letěl už jsem i daleko - 600 m po zemi od sebe a cca 150 až 200 m vysoko. Pípání bylo malinko častější, ale né stálé.

Bohužel mi nějak nejde na Jetiboxu nalistovat stránku s indikací síly signálu. Rádio chodí, stále řídím, reakce kormidel okamžité, ale ta občasná pípnutí mě znervózňují. Vrtá mi hlavou, zda to není něco jiného (indikace něčeho jiného). V manuálu to je popsáno jako dvě krátká pípnutí za sebou a jedno pípnutí má být pokles baterek vysílače. Ten to ale být nemůže, protože jsem měl nastaveno továrních 4.8V, vysílač měl nabito přes 10V a stejně to pípalo. A pípání zmizí, když zvednu vysílač před oči, takže anténa není pod vysílačem.

Zhodnocení stavby

Překvapila mě malá spotřeba vteřiňáku. Stačila mi jedna lahvička! Práce s vteřinovým lepidlem umožňuje prakticky kontinuální stavbu. Žádné čekání až vytvrdne lepidlo! Výjimkou je jen slepení velkých částí křídel a polovin trupu k sobě, kde velké lepené plochy vyžadují chvilku počkat, až lepidlo vytvrdne i "uvnitř".

Ve stavebnici je takřka vše připravené na míru, vše pasuje. Opravdu je to jen takové skládání a cmrndání vteřiňáku. Křídla se třeba staví na speciálně připraveném dně pěnové výplně obalu stavebnice. Prakticky nejde slepit to zkroucené. Jediné nebezpečí u méně zkušeného modeláře vidím v tom, že někde proleje vteřiňákem díly více než je zdrávo a slepí tak co slepené být nemá. Já se třeba pojistil při zakapávání konektoru prodlužováků do konzol ve výliscích kořene křídel a v centroplánu namazáním dosedacích ploch těchto dvou dílů vazelínou. Vteřiňák má velkou schopnost dovzlínat kam nemá!

Jako mínus vidím absenci českého návodu. V mé krabici byl jen dvoulist s popisem pro model Acro Master. Kdo nevládne němčinou nebo angličtinou, postaví to i podle obrázků, ale občas je dobré nechat se ujistit návodem, že jsem další krok stavby pochopil správně.

Stavba mi zabrala jedno dopoledne, jedno odpoledne a jeden večer. Odhadem asi 8 až 10 hodin i s nastavováním rádia.

Letové vlastnosti

První kontakt s modelem na letišti je zvláštní. Zvedáte ze země model z pěny a když ho zvednete nad hlavu, je k tomu pěnovému vzhledu nečekaně těžký. Vím ale, že v křídle jsou bytelné výztuhy z uhlíkových trubek, takže obavy z "gumovosti" modelu nebo malé odolnosti modelu nemám.

Hod modelu je naprosto bezproblémový. Trup se dobře drží, ruka neklouže. Stačí dva tři kroky a přiměřeně energický hod. Na zapnutí motoru je dost času. Model z hodu uletí desítky metrů.

Pohon (viz Parametry modelu) je možná až zbytečně brutální. V první polovině kapacity baterek stoupá model na plný plyn skoro kolmo nahoru. Pro "normální" stoupání stačí 1/2 plynu. I když je motor potlačen, je třeba s přidáváním plynu poměrně dost tlačit. Výhodná je možnost namixovat si plyn do výškovky. Silný pohon ale dává možnost se vyřádit. Efektní je kluz těsně nad zemí a přidání plynu. Model raketově zrychluje.

Na zásahy do řízení model reaguje měkce, ve vzduchu pěkně sedí. Křidélka by mohla být účinější. Udělat s Cularisem výkrut dá docela práci (bez motoru). Půlvýkrut trvá rozjetému modelu 1.5 sekundy. Na menší příčnou obratnost je třeba pamatovat v extrémně turbulentním ovzduší, kdy turbulence dokáže postavít model na ucho. Nad zemí se v takovém případě musí letět soustředěně, aby to člověk křidélky ukočíroval.

To, že je model tupější může být i příjemná vlastnost. I méně zkušený pilot uřídí model při vyšší rychlosti, kdy u jiných modelů citlivost na řízení s rychlostí rychle roste. Třeba v motorovém letu. Nenastavil jsem si S charakteristiky a nechybělo mi to.

Stoupá na půl plynu (běžný stoupavý let). Spotřeba motoru v tomto režimu je cca 300 mAh/minutu.

V kroužení má tendenci trochu padat dovnitř zatáčky (náklon do zatáčky se pomalu zvětšuje) a tak je třeba dát občas kontra křidélky. Směrovka je dostatečně účinná. Jde kroužit na dost malém polomětu.

Daní za jeho "pěnovou" konstrukci je horší aerodynamika ve vyšších rychlostech. Po rozjetí v sestupném letu rychlost zase rychle ztrácí. Nějaké vytažení do výšky po průletu nad zemí se nekoná. Rychlost na to spadne moc rychle.

Výkonnost jsem zatím neměl možnot změřit.

Přistání je bez problémů. Vztlaková klapka umožňuje pomalejší let a přitom neovlivňuje negativně řiditelnost modelu. Dá se vytáhnout kdykoli během přiblížení na přistání. Její zatažení způsobí drobné prosednutí.

Model se jeví jako nezáludný.

Parametry modelu