První letošní letecký výlet 
Je už asi čtvrtý týden prakticky letní počasí, počasí, které je obvyklé až někdy v květnu a to láká do vzduchu. Ke konci týdne volá Honza, zda bych s ním letěl tuto sobotu nebo neděli. Žena mi dává volnost výběru a tak na SMSku "V sobotu ve 13:00 u nas" odpovídám stručně "Ano". Škoda, že není počasí jako bylo v pondělí, kdy byl vzduch jak křišťál a na hory v okolí Teplic si šlo sáhnout. Ve vzduchu je už od středy silný zákal a přes víkend to asi nebude jiné. Ale na let se těším, ještě jsem letos neletěl.
V sobotu dopoledne si v klidu připravuji GPSku, abych mohl trasu letu zaznamenat. Honza naplánoval vzlet až někdy na odpoledne, protože zatím v této roční době nehrozí odpolední bouřky. Pohled z okna moc potěšující není. Je sice hezky, ale viditelnost není nic moc. Snad to vítr do odpoledne trochu rozfouká.
V klidu jsem se naobědval, zabalil si věci a vyrazil na cestu. Mám to k Honzovi slabou hodinu. Letadlo už nás čeká natankované a tak stačí odplachtovat, udělat předletovou prohlídku, vytlačit z hangáru a můžeme letět. Od země se odlepujeme přesně ve dvě. Honza chvíli hledá v okolí letiště termiku, která nás vynese do letové výšky. V několika kruzích přibíráme 150 metrů a vydáváme se na trať směr severovýchod. Loučíme se pohledem s modeláři a jsou to na dlouho jediná letadla, která uvidíme ve vzduchu.
Po pravé straně necháváme Kokořín. Letíme v pěti stovkách nad terénem utopeni v oparu. Občas potkáváme stoupák a můžeme letět s menším plynem. Sedím vzadu v kabině ve stínu a venkovní chladný vzduch protahující trupem mě nutí zachumlat se do flízky. Ještě že jsem si ji vzal!
Oblétáváme hrad Bezděz, já fotím - poprvé jsem si vzal do letadla velký foťák a pokřikuji na Honzu jak má letět. Když totiž točí pěkně čistou zatáčku, vzpěra křídla mi zakrývá výhled na hrad. I když vzduch opravdu není focení příznivý, tuším z pohledu na displej fotoaparátu, že by fotky mohly vyjít. Jen jak to bude vypadat doma na počítači. Vibrace a materiál překrytu kabiny jsou velcí nepřátelé. Zabrán do focení nevnímám, jak se můj žaludek bouří rozporu mezi směrem letu a obrazem v hledáčku do strany namířeného foťáku. Kabina je pro zrcadlovku s teleobjektivem hodně těsná a já během focení bojuji s křečí, která mě bere do žeber, jak se kroutím v plátěné sedačce a snažím se dostat hlavu k okuláru hledáčku. Když Honza rovná letadlo do původního směru letu a já odkládám fotoaparát, uvědomuji si "těžko" v žaludku. Zima nezima, otvírám okýnko a rukou si směruji do obličeje studený vzduch a zhluboka dýchám. Znám to z filmování, koukáním do hledáčku kamery jsem si přivodil tenhle stav už několikrát. Rozdýchávám to ještě nějakou minutu, drbance od termiky a následné propady jsou v tu chvíli docela nepříjemné. Žaludek se uklidňuje a já se zas mohu kochat třírozměrným pohybem a krajinou pod námi.
Udivuje mě, že nepotkáváme vůbec žádné letadlo. Přitom je termika, zanedbatelná turbulence. Ani v lesích pod námi, kde bývají obvykle k viděni turisti, není živáčka. V přímém letu se dostáváme až k úbočí Ještědu. Honza se s gustem vrhá s letadlem nad svah. Je to moc zajímavý pohled hnát se podél úbočí s hřebenem nad sebou. Tady je živo, vidím cyklisty jak se plahočí po cestě do kopce, vidím lidičky kolem chat. Svah nosí a my se svahovým prouděním necháváme vynést vysoko nad hřeben Ještědu. Jak se zvedáme nahoru, vynořuje se zpoza horizontu Liberec. Na druhé straně hřebenu je ještě vidět plno sněhu. Oblétáváme vysílač, já pilně fotím, ale už si dávám pozor, abych necivěl dlouho v kuse do hledáčku. Rychlá a velká změna výšky v sousedství výrazného útvaru jako je Ještěd, tenká překližková skořápka a ještě tenčí plexisklo, které mě oddělují od toho ohromného prostoru okolo mě, to vše umocňuje nádherný pocit volnosti.
Točíme na západ. Přes hranice koukáme do ohromné jámy povrchového dolu v Polsku a letem podél silnice č. 13 přelétáme Jablonné v Podještědí, Cvikov, Nový Bor. Na úrovni Kamenického Šenova se stáčíme nad Českosaské Švýcarsko a podél soutěsky říčky Kamenice letíme nad Hřensko. Po pravé straně si prohlížíme pískovcové stěny. Vidím Mariinu skálu, bezpečně poznávám obec Jetřichovice, Vysokou Lípu, Mezní Louku, Meznou. Z Pravčické brány je vidět jen střecha Sokolího hnízda. Aby byl vidět oblouk Pravčické brány, museli bychom letět do skal. Tam ale chybí plochy pro nouzové přistání. Pokračujeme až nad Hřensko, kde prakticky nad státní hranicí točíme proti proudu Labe.
Sedáme na letišti Bynovec a dupřáváme si tu hodinku odpočinku. Tlacháme s místními, Honza odpočívá od vedra v přední kabině, já se naopak ohřívám po zimě v zadní kabině. I tady modeláři létají a to dokonce za dost silného větru. Nakonec se ukázalo, že za celý den byly modely jediná letadla, která jsme cestou ve vzduchu potkali.
Po vzletu pokračujeme proti proudu Labe směrem na Děčin a Ústí nad Labem. Plujeme vzduchem ve sluncem prozářeném oparu, řeka pod námi se občas blýskne sluncem. Pokládám si hlavu dozadu na přepážku, na chvilku zavírám oči a nechávám se kolébat mírným pohupováním letadla. Za chvilku jsme ale u vysílače Buková hora a já zase fotím. Točíme doleva přes hřeben Středohoří a přibližně ve směru toku Labe jen opačnám směrem míříme domů do Štětí.
Před Úštěkem klesáme a děláme kroužek kolem hrádku Helfenburk a poutního kostela Ostré. Potom už přes pole lesy a vesničky přeskakujeme na domovské letiště. Po dojezdu k hangáru vypíná Honza motor, otvíráme kabiny a ještě nějakou minutu tiše sedíme a vstřebáváme práve dokončený let.
Let trval čistého času 2 hodiny 42 minut a uletěli jsme něco přes 220 km. Fotky z letu jsou zde:
Protože jsem pořizoval záznam GPSkou, mohl jsem potom vyhodnotit zajímavé momenty. Například nabírání výšky po startu. Poloměr otoček při kroužení v termice byl od 60 do 80 metrů, jedna otočka trvala cca 30 sekund a nastoupá se během ní 85 metrů. Stoupání je tedy kolem 3 m/s. Během 5 otoček (v trvání 145 sekund) se střed stoupáku posunul o 700 m.
Zde jsou pro zvědavé záznamy letu:
20090425-135911.gpx
20090425-163937.gpx
Návod, čím soubory přečíst naleznete zde: Zpracování zaznamenaných cest
Přímo pro Google Earth jsou soubory:
20090425_Steti_Liberec_Bynovec.kmz
20090425_Bynovec_Bukova_Steti.kmz
Na letišti v Bynovci se nás ptali, zda letíme podle GPS. Ne, GPS jsem mšl poprvé a na displeji telefonu se v mapě orientovat prakticky nedá. Letíme za pomocí srovnávací navigace. Koukáme na zem a porovnáváme viděné s obrazem v mapě. Pokud se tak činí pravidelně, ví člověk stále kde je. A některá místa si už prostě po několika letech zapamatujete. Horší to je třeba v Polabí, kde je rovina, vesnice jako vesnice. Tam když se nedává pozor, snadno se člověk ztratí.
(zveřejněno na stránce Moje zážitky z létání)