Poslední let

Je zimní podvečer, slunce už je za horizontem, vítr jistě utichá! Běžím s Jakem ještě na jeden poslední let.

Ještě nejsem ani vydýchaný, jak jsem supěl do kopce na louku, nuluji stopky a startuji. Opravdu prakticky nefouká a model letí jako po kolejích. Letím na trochu víc plynu než minule a obraty tak následují rychle jeden za druhým. Vypadá to mnohem lépe, víc dynamicky.

Krása ale končí zhruba po minutě letu. V asi metrové výšce přetáčím půlvýkrut a když odtlačím směrem od země, ještě šáhnu do křidýlek, abych křídla srovnal do horizontu. Ale náklon opravuji špatně a jak jsem v malé výšce, tak instinktivně zatlačím ještě víc. Bum! A je po ptákách! Rána do země, předek modelu rozvalený.

Sbírám pečlivě trosky a jdu domů. Ještě že na mě nikdo nekoukal. Typický příklad nesoustředění, létání bez rozmyslu. To nemohlo jinak skončit!

Než dojdu ten kousek domů, spojí se mi tento zážitek s jízdou na lyžích po sjezdovce, kdy jsem vjel do velkých muld a těšil jsem se, jak je zvládám projet. Lyže jsem nechal víc rozjet, chvilku jsem nadšeně pozoroval, jak to zvládám, potom ale ztráta rytmu, držkopád, vyražený dech, sbíral jsem se ze země pět minut Jel jsem na co jsem neměl!

Doma jsem to za chvilku polepil, je to vše rovné jak má být, jen si budu muset koupit novou vrtuli. A pro další létání už si připravím program, abych neskončil zase takhle školácky!

(zveřejněno na stránce Létání s Yak 54 od RC Factory)