Zálet

Předpověď počasí mi nedává na dny volna do konce roku žádnou naději, že teplota venku vyleze na přijatelnou teplotu. Teploměr na domě ukazuje -7, ale alespoň už tolik nefouká. Statečně beru Jaka s nabitým akumulátorem a spěchám na nedalekou louku, abych provedl první let.

Než jsem vyrazil, postavil jsem letadlo na váhu. Ukázala 438 gramů. Časovač na vysílači jsem nastavil na 4 minuty chodu motoru.

Na louku to mám cca 250 metrů, doufám, že baterky za tu krátkou cestu příliš nevychladnou. Než tam dojdu, zřetelně pozoruji, jak povolují kevlarové nitě - náhony výškovky a směrovky. Než jsem došel na místo, nitě jsou prověšené, směrovka už má zřetelnou vůli! To jsem blázen.

Uprostřed louky chytám model shora za kabinu a vypouštím ho na plný plyn téměř kolmo nahoru. Model bez problému nabere výšku, rovnám ho do horizontu a ubírám plyn. Hned je mi jasné, že to, co vypadalo jako bezvětří, žádné bezvětří není. Fouká sice málo, ale přes blízké stromořadí. Model v přímém letu občas poskočí o metr nahoru nebo dolů. Ve výšce pod pět metrů turbulence není, ale zase se nedá v tak malé výšce s nevytrimovaným modelem nic zkoušet.

Letám jak postřelený, žádné uspokojení z toho nemám. Navíc slyším pocukávat některé ze serv. Snažím se letem kolem sebe zjistit, které to je. Při druhém průletu vidím, že to je servo pravého křidélka na kanálu 5. Po několika výkrutech a přemetech se ozývá první zapípání a za chvilku alarm oznamuje konec tříminutového motorového letu. Je to pro mě vysvobození, prsty na kniplech už skoro necítím.

Mažu domů do tepla. Mírný větřík způsobený spíše rychlou chůzí než větrem mi ochlazuje ruku, ve které držím model, tak, že ji po příchodu domů musím strčit do umyvadla s teplou vodou. Pocity mám po prvním letu rozporuplné Musím si počkat na bezvětří! A musím odstranit to cukání křidélka.

Do baterky jsem po tom o něco přes čtyři minuty dlouhém letu dobil 250 mAh. Kevrarové nitě se doma v teple zase napnuly. Zřejmě se v tom mrazu zkrátí trup z EPP.

(zveřejněno na stránce Létání s Yak 54 od RC Factory)