Nad Krušnými Horami do Ostrova nad Ohří

Zcela mimořádně mimo běh dovolených, svátků a volných víkendů jsem si dnes vzal v práci volno. Mám den jen pro sebe a své záliby. Domluvili jsme si s kamarádem a na dnes naplánovali letecký výlet.

Jedu autem z Ústí nad Labem do Lovosic podél řeky. Kochám pohledy údolím Porta Bohemica (viz např. Velké Žernoseky). Trochu mi kazí náladu cvok, který se za každou cenu snaží předjet kolonu aut, ve které jedu, a nutí nás neustále přibržďovat a zachraňovat jeho předjížděcí manévry. Nakonec ho všichni dojíždíme na kruhovém objezdu v Litoměřicích. Ráno mě napadlo, že je 13. a zda by v tento den pověrčivec lezl do letadla. Teď přemýšlím, jestli vidět takového blba na silnici není zrovna výraz smůly.

Z Lovosic to beru na Litoměřice a odtud podél Labe na Štětí. V Litoměřicích jede v koloně asi pět aut přede mnou valký náklaďák s vlekem s obrovskými kontejnery plnými starého papíru. Hned mi dochází, že odbočí v Litoměřicích taky na Štětí. Taky že jo. Táhnu se za ním dobře pět kilometrů než se mi podaří ho předjet. Na letišti jsem slíbil být po osmé hodině, ale takhle to nestihnu. Jen co jsem ho předjel a jel chvilku rychleji, dojíždím prakticky stejný náklaďák. Tak že by tohle byl projev třináctého. Tentokrát se ale před něj dostávám rychleji a uháním směrem k letišti.

Dva kilometry před cílem dojíždím kombajn, který není na úzké silnici kudy předjet. Tak tohle bude ta dnešní smůla! Kombajn ale za chvilku odbočuje a já mám volnou cestu. Na letiště dorážím v půl deváté.

Na letišti už je vše připraveno. Letadlo je vytažené z hangáru, odplachtované, nádrž plná benzínu. Na mě je jen přesednout z auta do letadla.

Honza mi vysvětluje s mapou v ruce plán cesty. Přes Středohoří na Teplice, pod horami obletíme zakázaný prostor chemičky v Záluží, Chomutov a do Ostrova nad Ohří.

Sedáme do kabiny, zapínáme pásy, nasazujeme sluchátka a zavíráme kabiny. Kontrola volnosti řízení, kontrola interkomu, kontrola rádia. Honza nahazuje motor.

Pojíždíme na dráhu. Letadlo na drnech poskakuje a mě kamera v ruce lítá 5 cm nahoru a dolů. Honza dává plný plyn. Krátký rozjezd, drncání ustává. Okolo nás se ženou rozmazané klasy obilí. Letadlo nabírá těsně nad zemí rychlost. Honza zvedá letadlo přitažením nad krajinu a otáčí na severozápad. Mám rád starty, jak nám vždy dá vzduch pocítit, že nás unese i s letadlem. Kochám se pohledem do kraje osvětleném pro mě nezvyklým raním světlem.

Obloha je jako vymetená a vzduch jako olej. Letadlo se šine vzduchem klidně a důstojně bez obvyklého pohupování a drncání, které jindy způsobuje termika. Termika nám tentokrát ale nepomůže s nabíráním výšky. Vše si musí oddřít motor. Přelétáme Labe. Přes Terezín a Litoměřice míříme ke Středohoří.

Šineme se nad krajem. Znovu přelétáme Labe. Po pravé straně je Porta Bohemica, kterou jsem před chvílí projížděl autem. Proti nám běží vrchol Lovoše.

Musíme ještě stoupat, abychom se mohli bezpečně protáhnout kolem Milešovky. Přelétáváme hřeben Krušných Hor. Před námi se v jednom okamžiku otvírá panoráma Podkrušnohoří. Sdělujeme si v interkomu, jak nás oba tento okamžik na tomto místě vždy okouzlí.

Nadávám si, že jsem si nevzal foťák. Viditelnost je docela dobrá a stále se zlepšuje. Ústí nad Labem necháváme daleko napravo. I Teplice míjíme. Pod námi mizí elektrárna Ledvice a nasouvá se pod nás obrovská jáma povrchového dolu.

Honza mi předává řízení. Je to dnes v klidném vzduchu o mnoho snažší. Vylepšil jsem si své zadní místo nalepením kousku bavlnky na kabinu nad Honzovou hlavou. Opakuji si poučku: křidýlka za bavlnkou, noha proti bavlnce. Je to opačně než kulička a minule mi to dělalo problémy.

Míříme šikmo ke Krušným Horám. Po levé ruce máme město Most a před námi je chemička v Záluží. Přes tu nesmíme. Honza mě diriguje na pravý okraj prostoru továrny a za ní po hraně šachty, která se pod Jezeřím zakusuje až do úbočí Krušných Hor.

Vyprávím o řece Bílině, která tudy vede v potrubí. Před Chomutovem pátráme, kde řeka v potrubí mizí a nacházíme místo vedle silnice z Chomutova do Mostu, kde řeka opravdu "končí". Co asi dělají ryby?

U Chomutova marně hledíme dopředu a vybíráme směr, kudy proletět lesy před námi. Nakonec přelétáme okraj Chomutova a nad silnicí do Německa stoupáme nad hřeben Krušných Hor.

Tady na nás čekají první mráčky. Nad hřebenem hor naskakují pěkné kumulky. Začíná mě zlobit termika. Učím se udržet bavlnku ve středu.

Let nad Krušnými Horami je pro mě nový zážitek. S překvapením zjišťuji, co je v terénu pod námi schováno větších či menších přehrad. Louky pod námi jsou krásně zelené. Kraj v Německu napravo od nás je plný stožárů větrných elektráren. Přelétáme Měděnec a před námi vystupuje z hřebene Klínovec a Fichtelberg. Otáčíme zpět do vnitrozemí a letíme na Ostrov.

Za chvilku vidíme před sebou dráhu letiště u Ostrova. Oblétáme letiště a hlásíme rádiem svůj úmysl přistát. Honza přebírá řízení a zařazuje se do okruhu.

Sedáme jak do peřin. Mají tady opravdu perfektní dráhu. Takhle rovnou dráhu jsem ještě nikde neviděl. U hangáru zhasnutí motoru a úlevné ticho. Osazenstvo letiště nás přátelsky vítá. Klábosíme a obhlížíme zdejší letový park. Mají tu krásný velký hangár přestavěný ze zemědělské budovy plný pěkných letadel. Na konci hangáru prohlížíme trosky letadla, které se tu minulý týden zřitilo při cvičném letu. Viz Novinky.cz.

Po půlhodince se jdeme vyčůrat za hangár, vytlačujeme letadlo na dráhu a startujeme do termického ovzduší. Výšku už nabíráme za podpory solidního dvoumetrového stoupáku přímo nad Ostrovem. Honza srovnává letadlo do jihovýchodního kurzu a předává mi řízení.

Mým úkolem je letět rovně a udržovat rychlost 85 - 90 km/h. V termických poryvech to pro mě občas není jednoduché. V jednu chvíli marně honím bavlnku zprava doleva. Letadlo se smýká ve výkluzovách zatáčkách se zlověstným hučením vzduchu, jak naráží na boky trupu. Až se Honza ptá, zda tam vzadu jsem a zda opravdu řídím. Zlatý Blaník. Ten je mnohem milosrdnější.

Přelétáme Klášterec, elektrárnu Prunéřov a po okraji přehradu Nechranice. Před námi je plocha bývalého vojenského letiště Žatec, které oba známe z dob našeho vojančení. Z letiště už zbývá jen několik metrů dráhy a veliká hromada suti. Úly jsou pryč, pojezdové dráhy jsou pryč. Po budovách zbyly jen fleky v trávě.

Když si říkám, že už přímý let v turbulentním vzduchu docela zvládám, vyruší mě otázka: "My letíme do Plzně?" Zatím, co jsem se soustředil na vyrovnávání termických poryvů a udržování rychlosti, pomalu jsem odbočil z kurzu dobře o 30 stupňů doprava. Otáčím zpět do kurzu. Letíme kolem Rané. Honzovi připadá jak "brontosaurus, co si tady lehnul". Něco na tom je. Zkouším filmovat, ale zapnout kameru, namířit ji ven z letadla a ještě při tom letět rovně je opravdu nad moje síly.

Vlétáme zase nad roviny kolem Labe. Míjíme Hazmburk. Přelétáváme řeku. Honza přebírá řízení. Přelétává domovské letiště.

Při letu po okruhu se ztaženým plynem nás přizvedávají pěkné stoupáky. Otáčíme do osy dráhy. Snášíme se na dráhu z výšky jako pták. Podrovnání a dosednutí. Hrubé drncání ve mě vyvolává vzpomínku na krásně rovné letiště v Ostrově. U hangáru motor utichá. Sedím ještě chvilku v kabině a krátce si v hlavě promítám celý let. Určitě mi tento zážitek zase vydrží nějaký týden.

Až doma mě dostihla ta smůla. Dělám si kafíčko, a když ho stavím vedle monitoru, zvrhávám ho a polévám si celý stůl.

(zveřejněno na stránce Co dělám?)