Konečně jsem se vyřádil

Dnes jedu do Lán, Ventuse beru sebou. Jedu na klubovou akci lánských, kde se budou létat i vleky.

Je vedro, předpověď dává na odpoledne bouřky. Jedu po okreskách, abych se mohl cestou kochat. Všude je plno cyklistů na výletě, ale nazávidím jim to, teploměr ukazuje třicet. Však jsem se na létání vybavil! Vezu si opalovací krém a zásoby vody na pití.

Na letišti v Lánech mě ale čeká překvapení. Nad letištěm se přes celou oblohu táhne čelo studené fronty a plocha letiště už je ve stínu mraků. V rádiu zrovna říkají, že v Karlových Varech už leje, tak rychle létat, to bude do dvou hodin tady! Ještě si říkám o poučení o místních zvláštnostech a dostávám informaci, že vysoký les je jen sto metrů od prahu dráhy. To bych tedy neřekl ani náhodou, že to je tak blízko a bez této infpormace bych byl kandidátem to pověsit do koruny některého z těch stromů.

Příprava Ventuse je rychlá, déle než vytažení modelu z obalů a jeho sestavení mi trvá spárování telefonu s telemetrií . Seznamuji se s kluky a za chvilku už stojím ve frontě na vlek. Už jsem zapojený na šňůře za Vladanovým Pilatusem a jde se na další zálet, tentokrát s těžištěm v zadní pozici.

Vlek je obvyklý, ono jak vlečná táhne letadlo nahoru, to se toho moc poznat nedá. Ale už vypnutí dává tušit, že to nebude úplně jednoduché. Letadlo přebytkem rychlosti vyplave do vysoké svíčky a musím hodně tlačit, aby dostal letadlo do horizontu. Ketadlo letí, letí pomaleji než předtím, ale zásoba stability je prakticky nulová. Každý rozruch vzduchu, který proletím, mě nutí cvičit nadoraz kniplem výškovky. Žádná pohoda to není. Na přistání jsem si vytáhl malé klapky a když prolétávám turbulenci před prahem dráhy, letadlo se vzepne a já marně kontruji plně potlačenou výškovkou. Končím na dráze jak pytel brambor až se za mnou ozve "oúúúúúúúú" jak někde na tenise při zkaženém podání.

Dovažuji připraveným kusem olova a jdu na další let. Je to tu super, jsme tu s větroni připraveni tři čtyři a tak to jde ráz na ráz, žádné čekání.

Po vypnutí mi je hned jasné, že teď to bude o hodně lepší. Model letí spořádaně, průlety stoupáky a klesáky už ho nerozhoupou, na výškovku model reaguje jak má. Zkouším si zatáčky, zkouším si zatáčky na menší rychlosti, zkouším letové režimy s malými a velkými klapkami a letadlo letí pořád spořádaně. Je příjemné na řízení, na jemné zásahy reaguje přesně, velké zásahy mají za následek otočky velkou rychlostí. Výkrut na plná křidélka udělá jak házedlo do vteřiny, přiměřená výchylka křidélek vykouzlí pomalejší přirozenější výkrut. Při hřetažení udělá letadlo půl otočky vývrtky.

Na přistání jdu tentokrát na trochu větší rychlosti a ve strmějším úhlu než předtím, abych se mohl v případě potřeby prodloužit, vítr před frontou zesílil. Naštěstí fouká po dráze. Výsledkem je pěkné přistání. Už si dávám pozor na brzdy. Ty jsou hodně účinné a jejich plné vytažení znemožňuje udělat přechodový oblouk před výdrží. Když si chci přibrzdit - zvýšit klesání, vystačím s jejich polovičním vytažením, ve výdrži s čtvrtinou.

Létáme už pod zataženou oblohou, termika se prakticky nekoná a nakonec nás černota přes celou oblohu zahání pod střechu. Čekáme nějakou pořádnou činu, vichr, blesky, slejvák, ale vše se odehrává v mírné podobě. Prší. Dostávám další kafíčko a než to přejde, tlachám s místními. Je tu příjemná parta.

Po dešti zase všechno vytáhneme a pokračujeme v létání. Už těžiště neměním a s každým dalším vzletem mám pocit, že už Ventuse létám rok. I ve větru, který stále fouká docela dost, dávám pěkná přistání, užívám si dojezdů větroně po vytaženém kole. Zkouším ve výšce létat na zádech, abych viděl, jak se bude Ventus řídit v průletech, zkouším pomalejší výkruty. Před přistáním zkouším velké přemety nad dráhou. Mám to rád, když vytáhnu model z nízkého průletu do vysokého přemetu, letadlo přímo nad hlavou, dívám se zespoda do jeho kabiny a potom ho nechávám zase padat na sebe, vybírám nad zemí a stoupám do třetí a čtvrté zatáčky. Tady jsem zatím opatrnější a na přemet nasazuji alespoň v deseti metrech, nerad bych za toho větru skončil ve čvrté zatáčce někde ve vysoké trávě před drahou. Běží nevypsaná soutěž o nejhezčí přistání (to mám taky rád), tak se snažím.

Škoda že není termika, abych poměřil svoje schopnosti a schopnost Ventuse lovit termiku s ostatními. Vytáhnout nahoru, potom v nějakých kotrmelcích dolů a přistání, lety jsou takové pětiminutovky. Mám možnost porovnat viditelnost Ventuse s většími stroji, nepozoruji v tomto ohledu nějaký hendikep. Měříme výšky vypnutí telemetrií, mohu srovnávat jak vypadají stroje ve čtyřech pěti šesti stovkách.

Než se naděju, je čas večeře. Kluci si chytají oheň a já vyrážím domů. Prožil jsem tu príma den mezi príma kamarády. Balení Ventuse je jednoduché, jen jsem už ztratil plastový klínek, kterým se uvolňují svaky držící křídla u trupu. Teď už vím, proč je v klínku ta dírka. Ta je na provázek a provázek jsem měl mít kolem krku!

Domů jedu za deště, míjím zase plno cyklistů, kteří se teď probíjí domů větrem a vodou. I na mě dojde. Když vjíždím u Milešova do lesa, začne taková průtrž, že jedu krokem a moc toho nevidím.

(zveřejněno na stránce Létání s Ventusem)