
Létání
Závodíme <span class="eng">We are competing</span>
Krnovský triangl 2007, letiště Aeroklub Krnov
Vše je připraveno, jako vždy se nikomu nechce letět jako první. Nakonec se létání rozjíždí. Koukám, jak si první letci na okruhu vedou. A prohlížím si stroje konkurence. Připadá mi, že mezi těmi moderními brusy jsem tu s Luňákem jen tak do počtu.
A taky koukám dozadu na konec letiště, jak daleko je k nejvzdálenějšímu otočnému bodu. A vypadá to, že to je hrozně daleko. Na té následující fotce to vypadá o dost blíž než ve skutečnosti!
Když vidím, jak se svým lehkým modelem Frajír letí Milan Cvenar, tak mi připadá, že úplně bez šancí nejsem.
Doba, než model proletí trať mezi nevzdálenějšími otočnými body mi připadá nekonečná. Kupodivu i na tu dálku jsou dobře vidět praporky traťových rozhodčích. Pomalu přicházím na řadu. Beru si kolíček se svým kanálem a stěhuji si model do řady u místa startu. Chci si ještě přezkoušet výchylky křidélek, které jsem doma měnil, a alespoň nahrubo model vytrimovat. Vytahuji anténu a sakra! Polovina antény mi zůstává v ruce a bronzové pérko, které drží díly antény v sobě, mizí někde v trávě. Hledám hledám, ale marně. Mezitím startuje další pilot přede mnou a já horečně přemýšlím, co s tím. Už jsem měl mít novou anténu - mám ji objednanou. Ve stanu mám ještě jednu, půjčenou od Martina, ale taky opravovanou. Utíkám pro ni.
Jak sprintuji v tom vedru z místa startu ke stanu u hangáru, vybavuje se mi hudrání kluků, jaká že to je dálka a kolik toho tady nachodili. Za chvilku jsem zpátky s anténou. Zpocené ruce nedokážou odjistit západky na dně vysílače. Jediné, co mám u sebe jsou klíče od bytu. Konečně se dobývám do vnitřku vysílače, vytahuji přetrženou anténu a nasouvám novou. Ta ale bez odporu projede plastovou trubkou a druho stranou padá na zem. Sakra! Na vyndané anténě je dole našroubovaná silonová čepička, která na té nové chybí. Slyším už hlásit svoje jméno. Běžím zpátky ke stanu. Tentokrát i s vysílačem.
Zarážka na anténě je přišroubovaná šroubem s imbusem, který mi zrovna v kufru s nářadím chybí. Přepadají mě chmury. Přece jsem nejel ty stovky kilometrů, abych tu Luňáka sestavil, přenesl po letišti tam a zase zpět a ani si neskočil! Jedním z křížových šroubováků a s použitím značného násilí se mi daří šroubek vytočit a zarážku přehodit na druhou anténu. Rychle zpátky na start. Ještě musím vyzkoušet dosah, protože se mi zdálo, že jsem něco provedl s kontaktem přívodního kablíku v patě antény. Znovu poklus s rádiem co nejdál. Vypadá to dobře To už ale mám jít na start.
Táhne mě Mirek Kolomazník se svým Pilatusem. Rozjezd, koriguji mírný náklon a hned mi dochází, že mám hrozně ostrá křidélka a ještě hroznější (pomalé) reakce. Škrtám pravým křídlem o zem, Luňák trochu vybočuje, moje kontra ho překlápí zase na druhou stranu, vybočení ze směru už vypadá vážně. Ve chvíli, kdy křídlem drbnu o zem zase na druhé straně, už jsem rozhodnut se vypnout. Luňák se ale místo nástupu do hvězdy po konci křídla sklouznul, uklidnil a dál už to jde normálně. Slyším Mirkovo: "Už jsem tě chtěl vypnout!". Stoupáme. Až teď si mohu vydechnout.
Po vypnutí se snažím model vytrimovat a nastupuji na trať. Let probíhá nad očekávání dobře. Při letu dozadu k otočnému bodu na konci dráhy letiště skoro neztrácím výšku. Bez kroužení nalétávám druhý oblet. I ten prolétávám s poměrně malou ztrátou výšky.
Poslouchám, jak pomocník hlásí: "Kolman - sedmý" (oblet otočného bodu). Ptám se, jestli už mohu přistávat. Prý ano. Mám plno výšky a tak hlásím průlet. Po průletu letím krátký okruh. Z třetí zatáčky musím rovnou sedat, protože současně se mnou sedá vlečná. Jak zatáčku utahuji, rychlost mi padá a najednou se Luňák zakolíbe a trohu zavrtá. Stačím jen povolit výškovku a se zemí se nakonec potkávám celkem milosrdně.
Stydím se za takové zpackané přistání. K tomu mi dochází, že jsem měl letět ještě jeden oblet. Výšku jsem na to měl. Na druhou stranu ze mě padá starost, jak je to s anténou a dosahem. Takže poznámku z obecenstva: "Pane Kolman, co to bylo za ostudu?!" už beru s nadhledem. Musel jsem si to vyslechnout ještě jednou. Žena, která se na mě po mnoha letech přišla podívat, viděla zrovna to jedno přistání :-)
V prvním kole se kiksy nevyhnuly ani ostatním a byly vidět problematické starty i špatná přistání.
Lety se docela daří. Počasí je dobré. Nosí to. Škoda, že nejsou k dispozici průběžné výsledky. Takle jsme odkázáni na vzájemné vyptávání. Vypadá to, že dva oblety dá skoro každý.
Po poledni je klid ne oběd. Ve startovném mám i jídlo a pití. Dostávám výborný stejk a pivo. Jsem rád, že si mohu sednout na chvilku do stínu. Slunce opravdu pálí.
Okolo je vidět hradby mraků, ale počasí nám přeje. Mírný vítr, termika a jen občas mráček zakryje slunce. Po obědě se létání zase rozbíhá naplno. Čas nemilosrdně běží a chceme-li létat ještě třetí kolo, musí to odsejpat. Občas není k mání vlekař kvůli konfliktu kanálů se zrovna létajícími větroni a jiný zrovna tankuje. Za chvilku se zase vleky rozbíhají. Obdivuji kluky, co stihnou vlekat a ještě létat s větroni soutěž.
Na ploše je docela husto, a i když nás pomocníci po startu odvádí na kraj dráhy, je chvilkami na prahu dráhy, kde se startuje i sedá současně, docela tlačenice.
Trochu zmatky jsou i při hlášení oblétnutých otočných bodů. Jak je ve vzduchu víc pilotů současně, tak je trochu problém se zápisem průběhu letu i měřením času. Nedovedu si to představit bez pomocníka, který se vždy o to opostaral.
Pomocník je dobrý i pro navigaci po trati. Pomáhá udržet kurz přímo na otočný bod a sleduje odmávnutí obletu otočného bodu. Když je člověk v menší výšce, tak i na tu dálku je prapor rozhodčího na otočném bodu dobře vidět, ale když kouká hodně nahoru, tak už je to obtížné.
V druhém kole už jsem klidný a jediné, co mě mrzí je, že nemám vytrimovaná křidélka a směrovku a v přímém letu to musím dost honit. Dávám dva oblety a v klidu sedám. Tentokrát se za přistání nemusím stydět. Bohužel se žena už nedívá :-)
Ani ostatním se nevyhnuly technické problémy. Kamil Tomanec se vrací se svým Luňákem ze startu. Nejde mu zamknout závěs vlečného lanka. Závěs se uvnitř rozlomil.
Opravdu obří Duo Discus (8 m) Radima Horkého se mezi našimi modely opravu vyjímá. Ostatní modely vypadají vedle něho jako hračky.
Mirek Hlaváček sedá. Krásné čisté přistání.
A ejhle! Zapomněl vytáhnout podvozek a sedá na břicho.
Ve třetím kole dávám zase dva oblety a zkouším naletět ještě jeden otočný bod navíc. Výšky moc nemám, ale tyhle větroně dokážou nad zemí doklouzat opravdu daleko. Ivo mě přesně naviguje. Nejen že jsem otočný bod obletěl, ale ještě mi to vyšlo na pěkné přistání. Jsem spokojen.
Obloha se už před mým letem zatáhla vyšší vrstvou mraků, ale termika stále pracuje. když jsem si poslední let rozebíral, vyšlo mi, že stačilo vedle nad polem přitočit nějakou výšku a obletěl bych celá tři kola. Ale to chce více takový způsob závodění zažít a nespěchat.
Standa Šimeček změnil taktiku a místo oblétávání otočného bodu volí taktiku zásahu otočného bodu. Rozhodčí to přežili, model ne.
Kluci během soutěže létali s GPSkami. Koukal jsem na ně a také se mi to moc líbilo. Připravím nějaké video.
Na výsledkové tabuli se během třetího kola začaly objevovat naše oblety a časy a s tím i první rozpory. Já měl třeba ve všech třech kolech zapsanou stejnou ulétnutou vzdálenost i když si bezpečně pamatuji, že jsem měl v posledním kole o jeden otočný bod navíc.
Potvrzuje mi to Kamil, který má zapsanou v jednom kole stejnou vzdálenost jako já a přitom obletěl o jeden otočný bod méně.
Po dolétání soutěže byla večeře (Ivo Makového jsem snad za celý den neviděl jinde než u rozpáleného grilu) a zasloužené pivko.
Vyhlášení výsledků proběhlo už za šera. Vyhrál Petr Stejskal, druhý byl Vlastimil Žatecký a třetí Milan Cvenar. Rozdělování cen proběhlo zavedeným způsobem. Soutěžící si tak jak byli vyhlašováni mohli vybrat cenu podle jejich gusta.
Já jsem skončil patnáctý. To docela jde. Na výsledkové listině z počítače už mám oblety otočných bodů zapsány správně a tak ty údaje na výsledkové tabuli na startu byly asi nějaký informační šum.
Večer sedíme v letištní hospůdce. Promítá se, tlachá se. Tentokrát jdu spát před půlnocí. Celý den na slunci mi dal docela zabrat.
Překlad do němčiny (Uebersetzung): Otto Kukla + Ursula Nowinski.
Sobota <span class="eng">Sunday</span> <span class="ger">Samstag</span>
Krnovský triangl 2007, letiště Aeroklub Krnov
Ráno mě budí kolegové, kteří nevydrží být zalezlí ve svých stanech s plným měchýřem. Jejich courání a hovory mě budí už v šest. Vylézám ze stanu rozespalý do nádherného rána.
Sluníčko je teď po ránu příjemné a já si v jeho paprscích vychutnávám bosýma nohama chladivou rosu v trávě letiště.
Vybaluji z nosiče svého Luňáka a strháváním lepící pásky budím i ženu. I ostatní se chystají.
Zatím, co můj Luňák přečkal noc pod plachtou vedle stanu, ostatní měli své eroplány pěkně v hangáru.
Po osmé začíná stěhování od hangáru k dráze letiště.
Ti, co už létali včera a mají víc věci k nošení frfňají, že to je dálka a že včera nachodili sto jarních kilometrů!
Já to mám jednoduché. Mě stačí odnést jen letadlo, vysílač a láhev vody a je hotovo.
Pro účast v soutěži je třeba zaplatit startovné. Dávám 200 Kč a dostávám za to tričko s emblémem akce a poukázku na jídlo a pití.
Jsem trochu nervózní z toho, že mám Luňáka nevytrimovaného, výchylky křidélek jsem po nekolikeré kritice od znalých a pamětníků předělával tak, aby byly stejné, jako u předlohy, a teď bych ho potřeboval zalétnout. Ale zálet si asi odbydu až v prvním kole soutěže :-( O co by bylo lepší přijet už ve čtvrtek večer!
Nejen já řeším problémy. Standovi Šimečkovi spadlo rádio na zem tak nešikovně, že se mu něco zlomilo v křížovém ovladači. Teď ho vidím s lepidlem, jak rádio lepí.
V půl desáté začíná breefing. Bohužel vlekaři zatím nefungovali a tak se loučím s myšlenkou na zálet modelu.
Fotím a filmuji a výsledkem je, že z toho, co nám Mirek Hlaváček vykládá, moc nevím. Musím se potom vyptávat těch pozornějších a připadám si jako úplný trotl.
Pravidla jsou vymyšlena tak, aby si mohli zalétat všichni i bez vybavení GPS v modelech. Budou se létat tři kola. Startuje se do přibližně stejné výšky a pilot ma za úkol obletět 3x co nejrychleji vytyčenou trať. Nejhorší kolo se škrtá. Vítězí ten, kdo doletí nejdál. Při shodě uletěné vzdálenosti rozhoduje rychlost. Započítávají se nejen celé oblety ale i dokončené oblety jednotlivých úseků trati. Oblety hlídají a praporky signalizují rozhodčí na otočných bodech.
Jsem překvapen, kolik se nás sešlo. Kolem pětadvaceti! Zatím, co my se připravujeme na závodění, obětaví pomocníci připravují zázemí soutěže. Je třeba obsadit otočné body, na startu musí fungovat organizace létání, hlídání kanálů, zapisování výsledků, ozvučení, občerstvení.
I am surprized from number of competitors. Around 25.
A bez vlekařů by nebylo vůbec nic.
Překlad do němčiny (Uebersetzung): Otto Kukla + Ursula Nowinski.
Jedeme do Krnova
Ráno v šest, v době kdy normálně ještě spím, už nosím věci do auta
a montuji
V půl osmé už stojí naložené auto před fabrikou a já v práci odpočítávám hodiny do odjezdu. Ženu mám v Praze. Cestou ji vyzvednu a pofrčíme do Krnova. Občas se jdu podívat, jestli Luňáka někdo neukradl a s hrůzou zjišťuji, že ve třicetistupňovém vedru a na slunci přestává držet lepidlo lepící pásky, která drží pohromadě fólii, kterou je Luňák obalen. Musím dát auto jinam - do stínu.
Ve tři vyrážím. Cesta vypadá v pohodě. Cestou přes Středohoří dojíždím jediný kamion, který mě v kopci v Bořislavi pouští a tak jedu svým tempem. Do Prahy přijíždím za necelou hodinu a když najíždím na okruh, po kterém se dostanu na Černý most, kde na mě čeká žena, a dál na výpadovku na Hradec, notuji si, že nevidím žádné kolony kamiónů jak je zde obvyklé. Když však sjedu dolů do Hloubětína, čeká mě nemilé překvapení. Od křižovatky Kolbenova - Kbelská stojí nehybně dlouhý had aut. 3.5 km k místu, kde mám sraz se ženou se posouvám půl hodiny!
Nabírám ženu a vyjížíme na dálnici na Hradec. Tady už je to v pohodě. Jedu si svých 120 (Luňák na střeše to snese - ve vleku letí chvílemi taky tak rychle) a vypadá to, že už to bude v pohodě. Předpokládám, že po páté hodině budeme už mimo největší provoz.
Ale nebylo. Na konci dálnice u Hradce jsme dojeli konec stojící kolony aut, která se vůbec nehýbala. Na cca 1 km jsme se posouvali další půlhodinu!
Na kraji Hradce jsme zastavili u Hypernovy nabrat nějaké zásoby. Hlavně vodu, protože víkend má být teplý. Zatím, co žena se plahočí po nákupu, hlídám auto. Letadlo na střeše láká zvědavce. Mimo standardních dotazů kolemjdoucích "Kde to má motor?" a "Kolik to stojí?" si mohu pokecat i s místními modeláři. Těší mě, kolik má můj webík čtenářů a že někomu svým psaním padnu do noty.
Po půlhodince vyrážíme dál. Hradcem jsme vždy projeli hladce, ale dnes to je na mrtvici. Kolony se moc nehýbou a v polovině naší cesty městem vypadávají semafory. Naštěstí jsme na hlavní. Občas někoho pouštím z vedlejší a vysloužím si nehezké posuňky od řidičů za mnou. Už v Praze tekly řidičům nervy a občas to vypadalo, že si raději nechají promáčknout blatník. To asi to vedro. I my trochu propadáme trudnomyslnosti a pohled na tachometr, kde průměrná rychlost neúprosně padá pod padesát vzdaluje cíl naší cesty. Říkáme si, že tam dnes snad ani nedojedeme. Nakonec se dostáváme za Hradec, ale stále plné silnice a na silnici se znovuobjevivší kamiony mám moc náladu nezvedly. Při životě nás drží vědomí, že si jedeme na výlet a v rámci možností se kocháme krajinou.
Provoz řídne až po deváté a konečně se dá jet devadesát sto. Oč jsou silnice volnější, o to jsou klikatější a ženě se zdá, že v té tmě jedu do těch zatáček moc prudce. Klidu jí nepřidá, když míjíme za zatáčkou čestvě vyvalený kamion. V Sobotíně mě zaskočil mrak hmyzu, který z předního skla udělal neprůhlednou mazaninu. Při zastávce u pumpy na kafe jsem si všiml, že předek nosiče Luňáka a špice Luňáka je odporně oblepena hmyzem v téměř souvislé vrstvě. Ještě že je zabalený!
Do Krnova na letiště přijíždíme v 10:30. Máme toho plné kecky. Zdravím se s kluky. Ředitel soutěže a hlavní organizátor setkání Mirek Hlaváček se nás ujímá a ukazuje nám místo pro stamování. Ve světle reflektorů auta stavím stan a vykládám věci z auta. Hned zkraje to vypadá na rozvod, protože jsem zapomněl doma baterku a v úplné tmě vzniká ve stanu totální chaos. No zkuste třeba po tmě poznat, čí je který spacák! Ale nakonec jsme to zvládli.
Já si jdu pokecat s kluky. Závidím jim, že tu jsou už od včera a poslouchám, jak si dnes pěkně polétali. Je krásná hvěznatá noc a ač po děsné cestě, vydržím venku dlouho přes půlnoc.
Balení
Zítra vyrážíme na setkání větroňářů v Krnově - Krnovský triangl.
Mám dost balení. Ráno musím všechno nanosit do a na auto (všechny krámy do auta, Luňáka na střechu), odjet do práce, po práci do Prahy pro ženu a potom hurá směr Krnov. Ráno tedy nebude čas na nějaké kontrolování a vzpomínání: "Co jsem zapomněl?"!
Každý, kdo něco takového absolvoval ví, co je to krámů. Všechny ty věci kolem letadla, nářadí, věci na přežití, kameru, fotoaparáty, baterky, ... A nerad bych na místě konstatoval, že nemám třeba vysílač nebo planžety do křídla.
Vyháním pavouky
Luňáka jsem ve sklepě v prádelně sestavil (mám teď univerzální klíč po celém domě) a umyl. Potom jsem zapojil nabité baterky a nastavoval "maketové" výchylky křidélek. Měl jsem to totiž špatně. Křidélka se mi vychylovala na konci křídla víc než prostřední klapky. Předloha to měla naopak. Prostřední klapka se při vychýlení křidélek vychylovala více než klapka na konci křídla. Na Evu to bylo nastaveno za chvilku.
Ještě jsem chtěl zkusit, jak mi jdou po přestavení mixů klapky do butterfly a jak zabralo víc serv najednou, rozeřval se přepínač baterií a přepnul na záložní baterku. Baterky vydržely napájet serva tak 10 minut a pak šly do kytek :-( A s tím do zítra nic neudělám!
























































