Létání
Cesta do Německa
Plánovaný odjezd do Annabergu před sedmou hodinou večerní mi nabourává odpolední telefon z práce - "vrať se, průšvih, musí se to spravit ...". Místo balení tedy jedu zpátky do práce. Zbytečná cesta tam, zbytečné úsilí a zbytečná cesta zpátky domů. Na můj zásah už uživatelé stejně nečekali a šli dávno domů. Klidně to mohlo počkat do pondělí. Náladu mi to ale nemohlo zkazit. I tak stihnu odjet do osmi a na letišti za Annabergem budu nejpozději v deset! Kluci tam jsou už od včera a slíbili mi držet místo pro stan.
V klidu nosím všci do auta. Nejdříve jedna cesta s Luňákovým trupem a křídly, další cesta kufr s nářadím a taška s oblečením, delší cesta taška s jídlem a hlavně s pitím, delší cesta přepravka s příslušenstvím foťáku, kamery, nabíječkou a dalších nezbytných věcí a výbavou na táboření, další cesta se stanem a spacákem a nakonec s kamerou, foťákem, vysílačem a doklady. Každá cesta znamená 6x odemknout a otevřít dveře.
Při tom nošení myslím na předpověď počasí. Medard ukazuje na horách kam jedu dešťové mraky. Teď je ale krásný letní večer a já vyrážím proti zapadajícímu slunci směr Chomutov. To je cesta na necelou hodinku, potom přes hory do Německa do Annabergu a odtud po výpadovce na sever na Chemnitz kousek na letiště.
Na hranicích nikdo není. Němec, když vidí auto zaplněné Luňákem, se jen ze zvědavosti zeptá kam mám namířeno a popřejem i šťastnou cestu. Vím, že hned za hranicemi musím zahnout do lesů západním směrem po silnici B174. Odbočku jsem našel a po úzké lesní silnici se držel směrníků "Annaberg - B.". Do Annabergu jsem, dojel už za šera a na první velké křižovatce mě uvítal přeškrtnutý směrník na Chemnitz a šipka doleva - umleitung. Projíždím městem, držím se šipek objížďky, ale je mi divné, že jedu po silnici na Oberwiesentahl. To vím že je zpátky k hranicím směrem na západ - chodíme tam v zimě běžkovat.
Otočit a zpátky do města. Mezitím se setmělo a drobně prší. Snažím se jet po okraji města a předpokládám, že narazím na výpadovku na Chemnitz. Místi toho dojedu až k silnici, která město opouští východním směrem. Nechápu. Tu moji silnici jsem musel minout!
Otáčím a hledám znova. Nakonec tu moji silnici 95 nacházím. Už je deset. Slíbil jsem ženě, že zavolám z letiště a touhle dobou už jsem tam dávno měl být. Jedu po devadesátpětce, co chvíli je silnice rozkopaná a já musím čekat na semaforech, které pouští jen jeden směr. Už jsem projel dvě vesnice a je mi divné, že jsem pořád v údolí. Letiště je přeci nad Annabergem na kopci! Zastavuji a vytahuji automapu. Jako na potvoru zrovna tenhle kousek Německa tam nemám. Jedu ještě dál až se přede mnou ze tmy vyloupne cedule - Oberwiesentahl. Mě klepne!
Zrovna se otáčím, když mi volá žena, proč nevolám. Sděluji jí, že jsem v Oberwiesentahlu a že na to letiště už asi nikdy nenajdu. Nevzdávám to ale. Teď vím, že jsem na správné silnici, jen v opačném směru. Přes všechny ty uzávěry a semafory jedu zase zpátky do Annabergu. A tam se zase beznadějně ztrácím. Tedy neztrácím. Některými ulicemi a křižovatkami dnes projíždím potřetí! Ale výpadovku na Chemnitz prostě nemohu najít. Chtěl bych se někoho zeptat, ale jako na potvoru nikde nikdo. Až v jedné pusté ulici vidím kráčet v mém směru mladou dívku. Zastavuji kousek před ní a čekám, až ke mě dojde. Vypadá to spíše, že se otočí. Ale když na ni zdálky halekám a vysvětlují ji, že už tady jezdím tak dlouho a že potřebuji poradit jak na výpadovku na Chemnitz, přichází ke mě. Ví dokonce, kde je letiště kam jedu, ale zádrhel je v tom, jak mi vysvětlí složitou cestu. Ale povedlo se. Podle jejího návodu jsem najednou na výpadovce na Chemnitz. Nad městem to už znám. Odbočku k letišti si ještě pamatuji z minula a za chvilku už jedu po polní cestě ke světýlkům karavanů.
Za tmy stavím stan. Slibované místo se nekonalo. Přijelo hodně lidí a tábořiště je úplně našlapané. Pro mě zbylo místo na konci letiště. Jdu se pozdravit s kluky. Ti se smějou, když jim vyprávím o svém bloudění. Bloudili stejně jako já. Na dobrou noc dostávám vychlazené pivo.
Chystám se do Německa
Chystám se na víkend na setkání větroňářů v Annabergu (Fliegerklub Annaberg). Mám to od nás kousek.
Nabíjím, nabíjím a nabíjím. Baterky do Luňáka, baterky ve vysílači, baterku do foťáku, baterku v kameře. Zítra ještě zabalím věci na přespání.
Předpověď počasí je polooptimistická. Medard předpovídá vítr do 7 m/s, ale myslím, že suchý nezůstanu. Je to na horách a tam určitě nějaká voda spadne.
Fouká!
Po dlouhé době zase fouká!
Plánuju jet na Ranou. Vítr bude tak kolem 7 m/s a od západu. Lepší by byl severozápad, ale i tohle by šlo.
Dopoledne sledují větrníky na hřebenu hor a komíny sklárny. Fouká ne západ, ale jihozápad. To už se na Rané nedá kloudně (bezpečně) létat. Protože se situace nemění, odpoledne to vzdávám.
Druhý den čtu v poště zprávu od kamaráda, jak si pěkně na Rané polétal.
Fotografie <span class="eng">Photogallery</span>
Neděle
Neděle ráno. Budí mě podivné rachocení. To znám! To u nás u letiště se takhle občas ozývá drtička kamení. Když ale vystrčím hlavu ze stanu, vidím v dálce na západě černou hradbu mraků a ten rachot to je vzdálená bouřka.
Tady je ale krásně jako včera a já se těším na volné lítání. Letiště se pomalu zalidňuje. Luňáka mám přichystaného hned vedle stanu a tak jen čekám, až se objeví také nějaký vlekař.
Místo vlekaře se údolí na jihozápadě plní černými mraky a začíná být jasné, že nás to nemine. Otázka je, za jak dlouho to přijde sem.
Vývoj počasí je mnohem rychlejší, než jsem čekal. Dochází mi, že je třeba sbalit stan. Představa, jak doma zase stan rozbaluji kvůli sušení a pohled na sousedy, kteří mají stany už vystěhované, mě popohání. Jdu pro auto. Věci ze stanu do auta už přendaváme za drobného krápání. Ještě stíháme sbalit ne úplně mokrý stan. Luňáka ale už odnáším pod stromy za silného deště.
Vidím, že ostatní rozebírají eroplány a tedy že z létání už asi nebude nic. Balím tedy letadlo také. Rozebrat, trup a křídla omotat fólií, oblepit lepící páskou, upevnit k nosiči a nosič upevnit na střechu. V dešti to stíhám za poloviční dobu.
Jdeme na kafe do letištní hospůdky. Původně jsme plánovali balení na dvanáctou a odjezd tak ve dvě hodiny. Teď je deset a déšť nevypadá, že by chtěl ustat.
Loučíme se a sjíždíme dolů do Krnova. Přece neodjedeme bez toho, abychom si město alespoň trochu neprohlédli! Z letiště jsme viděli jenom dvě věže a komín.
Krnov nás překvapuje svou velikostí. Za krápání obcházíme ještě spící náměstí a obdivujeme udržované domy. Když sedáme do auta, klube se už slunce.
Kousek za Krnovem už slunce zase pálí a vypadá to, že nikdy nepršelo. Jen voda zabalená ve fólii kolem částí Luňáka je důkazem. Tentokrát jedeme spodem na Brno a po D1 do Prahy. Všechno bez zdržení. I Prahu jsme v silném provozu projeli bez zádrhelu.
Doma stejně musím stan rozložit a dosušit.