Jedeme do Krnova 
Ráno v šest, v době kdy normálně ještě spím, už nosím věci do auta a montuji Luňáka na střechu.
V půl osmé už stojí naložené auto před fabrikou a já v práci odpočítávám hodiny do odjezdu. Ženu mám v Praze. Cestou ji vyzvednu a pofrčíme do Krnova. Občas se jdu podívat, jestli Luňáka někdo neukradl a s hrůzou zjišťuji, že ve třicetistupňovém vedru a na slunci přestává držet lepidlo lepící pásky, která drží pohromadě fólii, kterou je Luňák obalen. Musím dát auto jinam - do stínu.
Ve tři vyrážím. Cesta vypadá v pohodě. Cestou přes Středohoří dojíždím jediný kamion, který mě v kopci v Bořislavi pouští a tak jedu svým tempem. Do Prahy přijíždím za necelou hodinu a když najíždím na okruh, po kterém se dostanu na Černý most, kde na mě čeká žena, a dál na výpadovku na Hradec, notuji si, že nevidím žádné kolony kamiónů jak je zde obvyklé. Když však sjedu dolů do Hloubětína, čeká mě nemilé překvapení. Od křižovatky Kolbenova - Kbelská stojí nehybně dlouhý had aut. 3.5 km k místu, kde mám sraz se ženou se posouvám půl hodiny!
Nabírám ženu a vyjížíme na dálnici na Hradec. Tady už je to v pohodě. Jedu si svých 120 (Luňák na střeše to snese - ve vleku letí chvílemi taky tak rychle) a vypadá to, že už to bude v pohodě. Předpokládám, že po páté hodině budeme už mimo největší provoz.
Ale nebylo. Na konci dálnice u Hradce jsme dojeli konec stojící kolony aut, která se vůbec nehýbala. Na cca 1 km jsme se posouvali další půlhodinu!
Na kraji Hradce jsme zastavili u Hypernovy nabrat nějaké zásoby. Hlavně vodu, protože víkend má být teplý. Zatím, co žena se plahočí po nákupu, hlídám auto. Letadlo na střeše láká zvědavce. Mimo standardních dotazů kolemjdoucích "Kde to má motor?" a "Kolik to stojí?" si mohu pokecat i s místními modeláři. Těší mě, kolik má můj webík čtenářů a že někomu svým psaním padnu do noty.
Po půlhodince vyrážíme dál. Hradcem jsme vždy projeli hladce, ale dnes to je na mrtvici. Kolony se moc nehýbou a v polovině naší cesty městem vypadávají semafory. Naštěstí jsme na hlavní. Občas někoho pouštím z vedlejší a vysloužím si nehezké posuňky od řidičů za mnou. Už v Praze tekly řidičům nervy a občas to vypadalo, že si raději nechají promáčknout blatník. To asi to vedro. I my trochu propadáme trudnomyslnosti a pohled na tachometr, kde průměrná rychlost neúprosně padá pod padesát vzdaluje cíl naší cesty. Říkáme si, že tam dnes snad ani nedojedeme. Nakonec se dostáváme za Hradec, ale stále plné silnice a na silnici se znovuobjevivší kamiony mám moc náladu nezvedly. Při životě nás drží vědomí, že si jedeme na výlet a v rámci možností se kocháme krajinou.
Provoz řídne až po deváté a konečně se dá jet devadesát sto. Oč jsou silnice volnější, o to jsou klikatější a ženě se zdá, že v té tmě jedu do těch zatáček moc prudce. Klidu jí nepřidá, když míjíme za zatáčkou čestvě vyvalený kamion. V Sobotíně mě zaskočil mrak hmyzu, který z předního skla udělal neprůhlednou mazaninu. Při zastávce u pumpy na kafe jsem si všiml, že předek nosiče Luňáka a špice Luňáka je odporně oblepena hmyzem v téměř souvislé vrstvě. Ještě že je zabalený!
Do Krnova na letiště přijíždíme v 10:30. Máme toho plné kecky. Zdravím se s kluky. Ředitel soutěže a hlavní organizátor setkání Mirek Hlaváček se nás ujímá a ukazuje nám místo pro stamování. Ve světle reflektorů auta stavím stan a vykládám věci z auta. Hned zkraje to vypadá na rozvod, protože jsem zapomněl doma baterku a v úplné tmě vzniká ve stanu totální chaos. No zkuste třeba po tmě poznat, čí je který spacák! Ale nakonec jsme to zvládli.
Já si jdu pokecat s kluky. Závidím jim, že tu jsou už od včera a poslouchám, jak si dnes pěkně polétali. Je krásná hvěznatá noc a ač po děsné cestě, vydržím venku dlouho přes půlnoc.
(zveřejněno na stránce Létání)