Aerovleky Lipence - Neděle 
Probouzím se zimou. Připadá mi, že od půlnoci jsem spal chvilku, ale pohled na hodinky říká něco jiného. Jsou dvě hodiny. Jsem hrozně zmrzlý. Koukám na teploměr. Venku 5 a v autě 9 stupňů. To nemůžu do rána bez spacáku přežít. Vrčet motorem se mi nechce - hned za zadkem auta spí ve stanu pan Vegenknecht. Jezdit teď uprostřed noci je taky nanic. Navíc mám pod autem kus Luňáka a nějaké věci. Zkouším si nadýchat teplo pod deku, ale to zahřeju tak maximálně obličej. Nakonec přelézám na přední sedadlo, obouvám boty, balím se do deky a při poslechu rádia se snažím usnout. Vždy mi na chvilku spadne hlava ale potom mě zima nemilosrdně probouzí. Vím, že bude svítat po čtvrté. Ale kdy na auto dopadnou první paprsky slunce a trochu ho ohřejí? Musím vydržet ještě tak dvě tři hodinky. Vždy, když v rádiu skončí nějaká písnička, vím že mám za sebou další tři čtyři minuty. Drkotám a klepu se prakticky nepřetržitě a přemýšlím, zda to bude mít nějaké zdravotní následky.
Svítání se dočkám až ve 4:15. Myšlenka na teplo zcela ovládla moji mysl.
Venku se rozeřvali ptáci a obloha se pomalu ale jistě jasní. S tím stoupá trochu i teplota v autě. 12 stupňů mi připadá naprosto luxusních a přelézám z předního sedadla zpět do svého ležení. Ruce a nohy přestávají mrznout a já konečně usínám.
Budí mě vedro. Vylézám z auta do dalšího krásného dne. Je půl osmé a já se jako had vyhřívám v parscích slunce. Jak se mi končetiny postupně prohřívají, zapomínám na útrapy noci.
Nejzatvrzelejší spáče vyhání z pelechů Standa Šimeček vrčením svého motoru. Je první na place a čeká na devátou hodinu na první let.
Vytáhne Erika s jeho L-33 Sólo.
Celý den je vyhrazený volnému létání. Já jen vytáhnu Luňáka zpod plachty a můžu jít létat :-) Hned první start mě ale trochu zaskočilo úplně plechové nebe. Jak je model trochu výš, tak je velice špatně vidět. Opar prosvícený prudkým sluncem oslňuje a stačí mrknout a model se na nebi ztratí. Nechávám se tedy vlekat odhadem jen do výšky 250 - 300 m a zkouším si akrobacii a přistání.
Při přistání mě zaskakuje dojezd modelu na mokré trávě. Hravě přejedu ze včerejška vytyčenou dráhu. Předek trupu s lyžinou klouže po trávě jak namydlený. Se závistí pokukuji pro Erikovi, který posadí své Sólo na kolečko proti sobě a zastaví si dva metry od nohy. On snad má to kolo bržděné!
Zkouším souvraty a všechny se mi daří. Po chvilce přemýšlení mi dochází proč. Včera foukalo a dnes je bezvětří. Proto to dnes jde tak snadno.
V jednom letu mě to najednou drblo do výškovky a vypnul se závěs. V podstatě ve stejném místě jako jsem měl problémy předtím. Tentokrát to ale byl jen mžikový problém.
Petr Stejskal předvádí svoji "turbínu":
Zatím, co létám, mnozí už mají sbaleno a vydávají se na dalekou cestu domů. V poledne zajdu do letištní hospůdky na výbornou polívku a pouštím se do balení také. Zatím se na ploše připravují modaly na soutěž v GPS přeletech.
V jednu mám sbaleno a odjíždím také. Cestou po prašné příjezdové cestě jsem si vzpomněl, jak jsem tady dříve polykal prach jako pěší.
Cestou domů jsem si vzpomněl na krušnou noc a na svoje obavy, zda nebudu frkat a kašlat. Ale nic mi není. Kochám se tedy krajinou kolem silnice a říkám si: Konečně začalo léto! A probírám se zážitky z uplynulých tří dní. Stálo to za to.
Aerovleky Lipence - Diplomy
Když Tomáš Fiala chtěl po svých kolezích z klubu vypsání diplomů pro všechny účastníky soutěže a oni frfňali, že to je zbytečné, tak i já si v duchu říkal: "K čemu to je? Kus papíru. A stejně o nic nešlo."
Potom jsem byl rád, že jsem diplom dostal, a i jiní byli rádi a pečlivě si ho střežili. I když skončili v hloubi závodního pole jako já. I to vyhlašování výsledků je s diplomy důstojnější.
K vyhlašování výsledků ještě připojím jeden zážitek. Na akci jsem jel, abych se osobně setkal s lidmi, se kterými jsem se znal dosud jen z mailů, a taky si pořádně zalétat. To závodění bylo jaksi navíc. Když jsem ale potom stál v půlkruhu závodníků při vyhlašování výsledků a Tomáš četl osmnáctého, devatenáctého, dvacátého a moje jméno stále nepadalo, tak už jsem tak odhadoval, kolik že nás vlastně v tom půlkruhu stojí a zda nakonec nepůjdu pro diplom jako úplně poslední! Nešel. Za mnou šli ještě jiní :-)
Aerovleky Lipence - Vlekaři
Tři dny od rána do večera do tmy nás do výšin tahali:
Mirek Kolomazník, Tomáš Fiala, Vojta Souček ...
... Ivan Kasl (na fotografii je se svojí větší Zlínkou) ...
... pan Cita se svojí Wilgou ...
a Stanislav Šimeček
Vytíženost vlekařů je veliká. Létají opravdu celý den. Počet startů během jednoho dne je určitě přes 150! Kolik je to startů a přistání u jednoho vlekaře! Kolikrát musí tankovat! Kolikrát dobíjet! A kolik se asi probendí benzímu!
Aerovleky Lipence - Zázemí
Letiště MK Lipence má příjemnou letištní hospůdku:
Během soutěžního dne jsme my létající dostali poukázky na jídlo a pití. V hospůdce byly k mání stejky, buřty, limo, pivo, káva.
A ze stínu se odsud dal pozorovat cvrkot na letišti.
Já byl spokojený.
Aerovleky Lipence - Přistávání
Při soutěžním létání bylo úkolem v každém letu sednout na "dráhu".
Sedalo se na dráhu - obdélníku - a hodnotila se poloha modelu po dojezdu "na dráze". Model se tedy musel zastavit uvnitř vymezeného obdélníku. Pro létání dost nesourodých modelů je to asi optimální řešení. Přistání byla v drtivé většině pěkná a realistická.
Dráhy byly vytyčeny vápnem vysypanými čarami a byly dvě pro různé směry větru.
Jejich rozměry cca 10 x 40 m Lipenečtí výborně trefili!
Jediné, co by se na tomto systému dalo vylepšit je označení rohů obdélníka - "prahů dráhy". Mohlo by tam být něco, co pilot který se přesouvá z místa startu k dráze na přistání mohl při letmém pohledu dolů snadno identifikovat.
Stačil by kus bílé látky.
Aerovleky Lipence - Co jsem nestihl
Protož jsem na akci sám létal a byl jsem na létání hodně nadržený, nestihnul jsem spoustu dalších věcí. Občas mě mrzelo, že musím koukat nahoru na svůj model a nemohu sledovat někoho jiného nebo zároveň filmovat a fotit.
Jedním z takovýchto okamžiků byl let tohoto krásného Orlíka, jehož pilot prakticky na okruhu v nějakých 10 metrech zachytil stoupák a přeným kroužením udržoval "nuličku".
Já byl bohužel také ve vzduchu a tak jsem tento let mohl sledovat jen koutkem oka. Co bych za to dal, kdybych to kroužení mohl nafilmovat. Připomnělo mi to doby, kdy jsem jako kluk lehával v trávě vedle Vrchlabského letiště a pozoroval stejné větroně jak vytáčí termiku nad letištěm.
Po přistání jsem se ptal majitele modelu, zda model tak krásně krouží sám. Ale dostal jsem očekávanou odpověď. Je to jemná práce s kniply. Když to někdo umí, tak to pro ostatní vypadá snadné.
Aerovleky Lipence - Postřehy
Akce proběhla bez zádrhelů a nějakého hádání. Celkově pohoda.
Akce splnila vše, co jsem si od takového podniku sliboval. Létání, soutěž, setkání, informace. K celkové pohodě mimo dobré organizace přispělo určitě i počasí, které bylo excelentní, a jídlo a pití v letištní hospůdce. Všechny body za jedna!
Jediné, co by šlo ještě vylepšit je zveřejnění výsledků soutěže na klubovém webu.
Při hovorech s ostatními piloty na akci se člověk dozví spostu věcí.
Například, že nejen já nemám možnost doma létání s větroněm v termice jak trénovat. I jiní jsou na svých domovských letištích bez vlekaře a tak jako já musí objíždět podobné akce nebo jezdit za kamarádi desítky kilometrů daleko.
Marcel Hladík předvedl nový model z produkce HVP modell DHC-2 Beaver. Pro mě je tento typ srdeční záležitost. Těšil jsem se, že ho uvidím vlekat, ale pilot měl s modelem teprve první starty. Příště už prý bude v Lipencích k vidění vlečná Beaver v barvách Tchibo le Kafé.
Viz také Aerovleky Lipence 2006.
(zveřejněno na stránce Létání)