Aerovleky Lipence - Závodíme!
Ještě jsem ani nedospal včerejší létání a už mě budík tahá s postele. Vstávám stejně jako kdybych šel do práce. Musím zase nanosit věci do auta a vymyslet, jak získat místo v autě pro vlastní milovanou ženu. Když sundám výškovku, tak je tam dostanu oba určitě.
Nakonec je to jednoduché. Stačí Luňáka strčit do vozu ocasem napřed. Dříve mě to nenapadlo, protože ocas neprošel přes levý opěrák zadních sedadel, který musí zůstat v normální poloze (aby měl pasažér kde sedět). Ale když natočíte ježka nejdelším ostnem tak ... Ne, stačí opěrák sklopit, Luňáka zastrčit a opěrák zase narovnat. A takhle to potom vypadá:
Vzadu mohou sedět dva štíhlí!
V osm hodin přesně podle plánu vyjíždíme směr Praha. Mezi půl desátou a desátou se má začít létat soutěž. Tak abych to stihnul. Je zase krásné počasí.
Na letiště přijíždím v půl desáté a je to dobré, ještě se nelétá. Na konci stojánky vyrostl stan bodovačů a na stojánce je proti včerejšku více strojů.
Přibyli nejen piloti, ale jsou tu už i diváci a dění na ploše je komentováno.
Zdravím se s kamarády a běžím se zaregistrovat. Jsem skoro poslední. Dostávám lísky na pití a jídlo na celý den. Teď rychle sestavit model. Ze sestavování modelu mě vyrušuje svolávání na brífink pilotů. Tomáš Fiala nám vysvětluje, jak a co se bude létat. Dvě kola letu v termice - boduje se čas 20 minut a přesnost přistání. Další disciplínou je akrobacie. Čtyři libovolné obraty a jen jeden let.
Létají moderní brusy ...
... novější konstrukce ...
... ale i stroje historické
Když jsem předtím obcházel ostatní, tak všichni trvrdili, že o nic nejde, že je to jen takové sranda lítání. Teď padají dotazy na pravidla a je patrné, že někteří to berou vážně. Po brífinku pokračuji v sestavování modelu a pozoruji, ldo půjde první na start. Nikomu se však nechce. Tady nad letištěm je totiž skoro souvislá vrstva mraků a na termiku to nevypadá.
Nakonec jdu na start mezi prvními. Vždyť přece o nic nejde. Nevýhodou je pro mě při prvním startu nejistota, zda mi zase nezablbne rádio jako včera a tak se vypínám v menší výšce, než bych za normálních okolností mohl. Docela se však držím a v páté šesté minutě dokonce začínám nakupovat výšku nad Zbraslaví, kde mě pomáhá svahové proudění. Pak však ustává vítr a já nezadržitelně klesám. Přistání je na "dráhu" a čas není úplný propadák. 13 minut. Na to, že je nad letištěm taková deka, to dopadlo dobře.
Potom mám čas na sledování ostatních. No řekněte. Poznáte, že není skutečný?
Však je to macek!
Před polednem se obloha vyčistila, začalo to nosit. "Výpočetní středisko" tak začalo zapisovat časy kolem limitu 20 minut.
Došlo i na přistání někdy na makety dost taktická. Pilot by si asi ukousl při takovém přistání jazyk :-) S pobavením pozoruji nervozitu některých závodníků, kteří kvůli tomu pokazí třeba přistání. Tak tedy atmosféra závodu nedoléhá jen na mě.
Některé stroje je dost těžké přenášet.
Největší dřinu má ale Václav Janko :-)
Ten se se svým obříkem přihlásil do soutěže taky.
Jdu se před sluníčkem schovat do hospůdky. Dávám si steak a pivko a čekám na druhé kolo.
Na chvilku se tady objeví taky Karel Prokop.
Oblohu zpestří i jiné modely. Třeba tento:
Nebo proudový stroj Petra Stejskala:
Diváků nejsou davy. Ale těm co přišli se evidentně větroně líbí.
Připadá mi, že ale moc neví, co se na ploše děje. Komentář se moc nekoná. Možná by bylo zajímavé říci, kdy a proč piloti dosahují dobrých časů a kdy zase padají tak brzo.
K vidění jsou i nestandardní situace, kdy se větroň utrhl od vlečné a sedá nouzově s vlečným lankem.
Do druhého kola jdu za mnohem lepšího počasí a už mě ovládla soutěžní atmosféra. Nechávám se vyvlekat výš než při prvním startu. To těch 20 minut musím přece nalétat! Padám však dolů v čase hluboko pod deset minut a koním i přistání, kdy mě zaskočí rozfoukání větru. Pozdě zavírám klapky a nezadržitelně dosedám 150 metrů před vytyčenou drahou. Za přistání nula bodů :-(
Soutěžní den je spíše než o létání o čekání. Já jsem ve startovní listině skoro na konci a tak jdu na akrobacii někdy kolem šesté. Krátím si tedy chvíli pozorování cvrkotu na letišti a poslouchám komentáře diváků
Do akrobatického kola mám vymyšlen zvrat, výkrut a průlet. Všechno docela vychází. Jsem poučen problémy jiných, kteří vše uspěchali a nenechali si vždy větroně rozjet na dostatečnou rychlost. Slyším sice bodovače, že mi strhávají body za čistotu obratů, ale alespoň výkrut byl výkrut, zvrat byl zvrat. Po průletu mě zaskakuje informace, že bodovači čekají ještě jednu figuru. Nějak jsem to popletl. (Později, když jsem poslouchal jiného soutěžícího protestovat, že nebyl řádně poučen a že žádá opravný let, tak mě napadlo, že bych mohl také žádat opravu, že jsem starý popleta. Mimochodem ten protestující byla ta samá osoba, která panu Citovi sáhodlouze vykládala, že motory Roto jsou špatně konstruované a proč. Když se pan Cita přihlásil ke svému dílu, tak dotyčný odešel středem. A je to podle mě stejný doveda, který neustále zacláněl při závěrečném focení a kterého jsem slyšel kafrat nad některými modely, na kterých se mu nezdálo to a zase ono.) Mě bohužel na čtvrtý obrat nezbývá výška a opět poučen chybami ostatních se soustředím na pěkné okruhové zatáčky a přistání na "dráhu". Tohle mě baví více než termika.
K vyhlašování vítězů dochází a dlouho po sedmé hodině. Ne proto, že by trvalo dlouho sčítání bodů. Vrchní zapisovatel počítal z paměti a rychle. Ale tak dlouho trvalo létání.
A tady jsou vítězové:
A tady jsme všichni pohromadě
Při vyhlašování jsem trnul, když hlásili 18.místo a já to nebyl, 19. a já to nebyl, při 23. už jsem přepočítával kolik nás vlastně je. Sakra, snad nejsem poslední! Dočkal jsem se při 24. místě a za mnou byli ještě jiní piloti :-) Příště musím zalétat líp, aby na mě vyšly třeba ty brzdy do křídel!
A tady je důkaz, že jsem tam byl a závodil!
Ještě že ten Tomáš prosadil to vypisování diplomů pro všechny! :-)
Po vyhlášení výsledků se rozjíždí volné létání. Je po šesté, ale přesto se někteří drží ve vzduchu dost dlouho.
Vleká Tomáš Fiala a Vojta Souček a tak to pěkně odsýpá. Já se místo honění termiky věnuji pokusům o akrobacii a piluju přistání.
Před devátou se stále ještě létá. Slunce už zmizelo za horizontem a do vzduchu jdou ještě další větroně. Tahá už jen neúnavný Vojta Souček. S obdivem pozoruji jeho přistání. Jedno jako druhé, vždy precizní. V duchu počítám, kolik dnes bylo vleků a muselo jich být přes 150! Nevím přesně, jak se o ně vlekaři podělili, ale Vojta nás tahal asi nejvíc.
Večer se chystám na odjezd domů, ale nakonec se rozhoduji, že přespím v autě. Můj osud pečetí stopka slivovice kterou mi lišácky podstrčil Erik. Napínám na noc nad Luňákem plachtu. Bude spát poprvé venku. Jdu na pivo a z hospůdky sleduji obrovský měsíc jak se šine nad Zbraslaví.
Večer se tlachá a promítají se modelářské filmy. Zajímavé bylo studium záznamu z GPSky umístěné v modelu, kde je patrné, jak daleko s modely létáme.
Koukal jsem se do mapy a nad Zbraslaví jsem byl cca 1200 m od sebe.
Před půlnocí melu z posledního. Sluníčko mi dalo zabrat a tak jdu přerovnávat věci v autě, abych si vyrobil ležení a mohl jít spát. Nemám spacák a tak na sebe navlékám vše co mám a přikrývám se dekou, kterou v autě stále vozím. Usínám jako špalek.
Aerovleky Lipence
