První aerovlek? (2) 
Ráno brzy vstávám. Musím toho ještě dost stihnout. Rozchodit závěs pro vlekání, vyrobit si vlečnou šňůru, sbalit vše potřebné, namontovat střešní box a nanosit věci do auta.
Zkoumám, proč se mi nechce zavírat závěs pro vlek a zjišťuji, že trocha lepidla zatekla kam nemá. Když však strčím roku do předku trupu, už tam není vidět. Nakonec po hmatu odstraňuji přebytečné lepidlo. Závěs funguje a mě dochází, že ještě musím změnit uchycení 1 kg olova, které model v přídi vyvažuje. Při pohledu na hodinky mi je už jasné, že dojet do 9 hodin za Prahu je holá nemožnost. A do desíti to už také nestihnu.
Montuji střešní box na zahrádku. Koukám na oblohu a říkám si, že je to škoda. Zrovna dnes je počasí na vlekání jako objednané. Mírně pod mrakem, mírný vítr.
Jdu se podívat nahoru do bytu. Jsem utahaný, ospalý a definitivně se vzdávám myšlenky na výlet do Lipenců.
Koukám ze zvyku na Vítr na Skyfly. Všude to je ale jen 1-3 m/s. 180 a 240 stupňů. To je moc slabé. Volám na automat na Komárce. Na horách foukají slabé 4 m/s ale nárazy až 6 m/s. Přesně z jihu. Vypadá to na Vitišku. Uvidíme.
Nanosil jsem věci do auta. Doma čekám na oběd. Po obědě volám zase automat na Komárce. I když tady dole je úplné bezvětří, na horách fouká stále stejně, jen se vítr stočil více k západu. I tak by to mohlo na Vitišce nosit. Jedu tedy na hory. Cestou vyzvedávám mamku. Ta to bude mít jako výlet.
Nahoře fouká úplně zprava, ale i přesto Luňáka sestavuji. Však se to zase otočí.
Louka je hrozně zarostlá bodláky silnými jako prst, kopřivami a hlavně je tu a tam do louky zaražena ocelová tyč. Staví se tu domy a tyče vymezují pozemky. Letos je to tady možná poslední polétání.
Než jsem dal Luňáka dohromady a vyzkoušel dosah, vítr se srovnal do správného směru. Natahuji gumicuk. Nohy mám celé popálené od kopřiv. Kvůli překážkám na louce se musím přesunout až úplně doprava. Je to trochu nepříjemné, protože při přistávání se může model při ztrátě výšky dostat do míst, kam není odtud shora dobře vidět.
Před startem už nejsem nervózní i když si model musím hodit sám. Už vím, že mi guma při startu pomůže a jediné, co mi činí potíže je anténa vysílače, která se mi všude motá. Model tentokrát házím oběma rukama. Vím, že je vytrimovaný a poletí nějaký metr sám než chytnu do ruky vysílač.
Zato máma, která vidí takovou potvoru poprvé je značně nervózní a všelijak mě nabádá, abych nelétal daleko ani vysoko. Natahuji gumu až k silnici a vypouštím Luňáka směrem do údolí. I když je guma zapíchnutá dobře pět sedm metrů pode mnou, Luňák nabírá ve vodorovném letu rychlost a když sklouzává kroužek gumicuku z háčku, mám už ruce na kniplech a mírným přitažením zvedám Luňáka nad les pode mnou.
Bez problémů se chytám a nabírám výšku. Tentokrát jsem připraven - minule jsem si zaboha nemohl vzpomenout, který přepínač na vysílači to je. Vypínám spřažení směrovky s křidélky a zkouším souvraty, přemety a výkruty. Hned první výkrut se mi daří krásně pomalý. Při souvratu jsem zase nadšený, když na konci ve stoupání stoupání vykopnu plnou směrovku, jak se Luňák rozvážně převalí přes křídlo a ve střemhlavém letu nabírá rychlost. Vybírám opatrně jako ve skutečném letadle, abych Luňáka moc nerozhučel. Dynamika letu je úžasná a Luňák vypadá opravdu jako skutečný letoun.
I mamka je z létání nadšená. Přemlouvám ji, aby zkoušela dělat nějaké fotky.
Na to že fotografovala podruhé a letadla v pohybu poprvé, to dopadlo výborně.
Zkouším ještě lety s vytaženými vztlakovými klapkami a lety na minimálce. Budu si ještě muset namixovat při vytažení vztlaků nějaké potlačení. Po skoro hodině přistávám. Přistání není mezi překážkami nic moc a hustý porost louky s bodláky taky nic moc. Ale Luňák to vydržel.
A tady je můj nový fotograf.
I když mi zase ty aerovleky unikly, jsem šťastný. Krásně jsem si zalétal. A jsem připraven vyrazit na příští akci. Těším se domů. Konečně si užiju taky toho kanape.
Viz také Vitiška.