Na Rané - teprve druhé moje letošní létání! 
Další neděle. Další zdrcující hluk z našeho i okolních domů. Okna, zateplování, nové domovní dveře. Rachot příklepových vrtaček, halekání dělníků. Od šesti sedmi hodin ráno do večera. Celý týden. Soboty, neděle i svátky. Druhý měsíc. Budíme se každé ráno se slovy: "už jsou zase tady" a pod očima máme každý den větší kruhy z permanentního nevyspání.
Já se navíc stále nemohu vyhrabat z pohromy, kterou pro mě bylo dvojí stěhování v mém kutlochu v bytě a dole v dílně kvůli stavebním pracem. Dnes jsem si ale řekl, že musím překonat touhu spát, když to teď zrovna trochu jde, a musím zletuschopnit elespoň jeden aeroplán. Volba padá na Ocelota. K jeho opravě mám v dílně už vše vybalené a tak přilepit výškovku k trupu a pospravovat táhla nečiní problém. Včera jsem dal nabíjet baterky přijímače. Vysílač indikuje 6 hodin provozu. To bude stačit.
Venku je krásně, ale fouká jen málo a sever. Jel bych na Ranou, ale meteorologický hlásič na Rané dává pořád: "rychlost větru - 0, poryv 5". Vítr na SkyFly indikuje 0 m/s ráno v 8 i v 11 hodin. Vypadá to špatně. Ale pohled z okna ukazuje ve větru se třepetající listí. Jsem ale rozhodnut jet na Ranou jen abych se dostal mezi ostatní modeláře.
Už cesta přes Bílinu na Louny stojí sama o sobě za to. Kochám se okolní krajinou a sleduji, co škod nadělala bouřka z pátku na sobotu. Kolem silnice je spousta polámaných ovocných stromů. Z dálky není vidět na Rané žádný letecký život. Přijíždím ke cvičné loučce nad letištěm. Výběrčí daní tentokrát nikde. Dnes to mám zadarmo! Vybaluji věci z auta. Trochu fouká. Za chvíli vidím partičku kombatářů poletovat na úbočí malé boule. Na vrcholu žádný model nevidím.
Vyrážím kolem malé boule, abych se zeptal na volné kanály. Halekám zdola a dostává se mi ujištění, že moje sedmdesátka je volná.
Potkávám ale ještě jednoho modeláře. Němce. Z Drážďan. Domlouváme se rukama nohama na kanálech. Já to zkouším hodit do předpolí, ale je to tak na jednu osmičku a jsem na zemi. Němec to komentuje slovem "kritishe". Lámu ho, aby vzal ženu a kluka a šel se mou nahoru. Vysvětluju mu, že to je jen 100 m. Jeho žena to poslouchá a zdá se jí to kousek. Nepochopila chudák, že je myšleno 100 m svisle. Slyšel jsem ji potom během cesty nahoru trochu hudrat.
Nahoře potkávám dalšího modeláře s Nyxem. Ale nalétá on ani okolo polehávající padáčkáři. Ani s ním nemám stejný kanál a tak hážu Ocelota vstříc slabému větru, který jde navíc po kopci. Je však termika. Svištění mého Ocelota vylákalo do vzduchu i kolegu s Nyxem. Mezitím dorazil i Němec. I on hodil do vzduchu svého větroně. Ukázal se jako rozvážný letec - dělal zatáčky jak s Boeingem - odhadem o poloměru tak 300 m :-) To já s Ocelotem i kolega s Nyxem jsme využívali každého okamžiku, kdy to nosilo víc, k všelikým skopičinám.
Chvíli byly docela solidní stoupáky, které přinutily ke startu padáky, ale většinu času se dalo létat jen u hrany. Při troše trpělivosti se ale dalo létat třeba půlhodinu.
V přestávkách mezi lety vynucených výskytem silných klesáků se věnuji pozorováním dalekého okolí kopce. Dohlednost je veliká a panoráma zdobí krásné mraky všech možných druhů a výšek. Na letišti pod námi žáci cvičí navijákové starty s Blaníkem. Jako vždy je nahoře na kopci i spousta turistů, kteří si vyběhnou na kopec jen tak.
Jsem na kopci už 3 hodiny. Měl jsem být touto dobou doma a tak se loučím. S modelem ve vzduchu scházím dolů. Abych se udržel, musím létat osmičky na hraně u vrcholu za sebou. Doufám, že dojdu alespoň do sedla. Minule jsem sešel do poloviny cesty k sedlu a potupně jsem havaroval. Nakonec jsem už pod sedlem vedle malé boule a výšky mám ještě habaděj. Odpoutávám se od vrcholu a v závětří malé boule přelétám nad cvičnou louku nad letištěm. Závětří generuje silný klesák, ale stačím proletět až před bouli, kde je alespoň nula. Mám tak čas sejít až k autu a zde přistát k noze.
Úžasně jsem se odreagoval. Stálo to za to!