Rádiem neřízený model 
Příběh se stal v dobách, kdy rádio stálo skoro půlroční příjem. Vyrazili jsme ve třech na Ranou - já, táta a kamarád Jirka.
Byl krásný letní den, foukalo od východu kolem 5 m/s. Zaparkovali jsme na východní straně kopce, vybalili aeroplány a vyrazili jsme po cestě do sedla a odtud na vrchol. Protože jsme měli těžká éra (tehdy "obří" 3.5 metrovky), hodili jsme je už na úbočí. Takto poletujíc jsme dorazili až k pytli na vrcholu.
Táta však zůstal dole a dokonce sešel zpět k parkovišti a poletoval nad předpolím kopce. Termika pracovala a tak neměl ani při poměrně slabém větru problém s udržením.
My s Jirkou jsme se proháněli na svahu a občas jsme se v termice pustili do výšky a do dálky. Zrovna jsme byli asi 200 m nad vrcholem kopce a začínali zápasit s malou viditelností modelů a příliš silnými stoupáky, když ze 150-ti metrové hloubky pod námi slyšíme: "Liborééé, Jirkóóóó". Táta tam huláká a gestikuluje. Jeho model (kopie Graupnerova Cirrusu) byl asi 50 m pod naší úrovní a ukázkově kroužil ve stoupáku, ze kterého jsme se s Jirkou snažili dostat o 250 m výše. Mysleli jsme si své. Co tak huláká? Nastoupal zezdola na naší úroveň. No a co! Teď by létala vrata od stodoly. Po chvíli jsme ale zezdola zachytili: "neřídím ... zapnutý ... nemám". A po chvíli ještě: "shoďte mi ho". Teď byl jasný ten řev. Hodil éro do vzduchu a nezapnul si přijímač.
Mezitím Cirrus vystoupal nad nás a my ještě nedokázali vyklesat na jeho úroveň. Každou chvíli hrozilo, že přelétne za kopec a zmizí někde v dálce. Asi 50 m před úrovní hrany a 50 metrů nad námi se však pustil zpět do kraje před námi, ale výšku nabíral stále. To už jsme na něj nalétávali, ale trefit se nám ho nedařilo. Za chvíli zmizel i stoupák a Cirrus začal klesat do předpolí. Oddechli jsme si.
Bylo to však předčasné. Jak Cirrus sklesal, dostal se ke svahu a začal zase nabírat výšku - tentokrát ho vynášelo svahové proudění. Táta dole už zase šílel. My jsme mezitím přistáli. Pomalu se sunul nad cestou, kterou jsme šli nahoru. Bylo jasné, že míří do sedla. Seběhli jsme dolů do sedla a připravovali se na házení kamenů. Cirrus si však v sedle rozvážně kecl do trávy, takže dělostřelby nebylo třeba. Stačilo ho jen zapnout a hodit ...
Večer táta nemluvil. Ne z pohnutí. Přišel tím řvaním o hlas.
(zveřejněno na stránce Různé)