¦ stuktura sekcí ¦ Kontakt ¦ Hledat image

Nakopal bych si! st�l� odkaz / permalink

24.3.2007

Moc jsem nevěřil, že si dnes zalétám. Předpověď počasí na sobotu byla špatná. Po deváté hodině najednou vykoukne sluníčko, mžení ustalo a za dvacet třicet minut oschnuly chodníky. Koukám na aktuální počasí ČHMÚ a vítr 4 m/s 70 st. je právě tak na svah nad Tescem v Ústí.

To sedí na tip, který jsem včera dával Martinovi. Posílám mu mail a balím Long Shota.

Na kopci jsem po desáté. Louka pod kopcem je dost rozbahněná, ale nahoře v průseku to jde a hlavně sluníčko zmírňuje působení studeného větříku. Svah nosí a chvílemi se objeví i termická bublina. Jednu chvíli se dotáčím až ke káněti sto stopadesát metrů nade mnou.

Martin příjíždí s Vojtou asi o hodinu později. Mají dvě éra. Jedno Martinovo a jedno malého Vojty. Jsem na ně zvědav. Průsek je nafukován trochu zprava a létání pod úrovní vršků stromů není úplně jednoduché. Varuji je, že se tady dá poměrně snadno spadnout do lesa nebo do neméně nebezpečných rozsáhlých nepřístupných křovin.

image

Kluci si ale vedou dobře. Martin se drží na svahu nejen se svým větroněm, ale i s malým Epíkem. Mají jen trochu smůlu, že slunce za našimi zády přikryl mrak a přijatelných dvanácti třinácti na slunci bylo najednou osm devět na sílícím větru. Vojta zkouší řízení taky, ale tady v tom dost silném větru je pro něj těžké držet směr.

image

Využívám silnějšího větru, zvedám klapku nahoru a otáčím Long Shota na záda. I přes poměrně velké vzepětí se model dobře řídí. Zkouším si také let s klapkou vyklopenou 60 stupňů dolů. Model vypadá z čelního pohledu jako skřivan.

Kluci sešli pod kopec. Vidím shora, jak Martin háže Vojtovi Epíka a ten ho vodí na loukou. Jde mu to pěkně. Doufám, že mu to vydrží a budeme mít dalšího parťáka na kopec!

image
foto: Martin Zvoníček

Já si užívám posledních chvilek do oběda. Stopky ukazují už přes hodinu a půl provozu rádia. Létám si u nosu nahoře na hraně a myslím už na odjezd domů. Létám přes hodinu a moc se mi to líbilo. Ríkám si: "Přece neponesu model dolů ruce!" a nabírám zase výšku nad průsekem, abych mohl v klidu sejít dolů. Přistanu až u auta!

Ve chvíli, kdy jsem asi 15 metrů nad úrovní okolního lesa přestává Long Shot reagovat. Okamžitě mi dochází, že mám vybité baterky přijímače, že jsem dobíjel 50% procent kapacity, protože předtím jsem létal sotva půl hodiny a teď jsou prostě baterky prázdné, protože půl a celá je hodina a půl a plně nabité baterky vydrží dvě hodiny a že jsem to špatně odhadl a že se to už nechytne a že jsem vůl! Model mezitím v široké pravé zatáčce zalétá nad les nalevo. Jsou to dlouhé vteřiny. Jen ze setrvačnosti držím kontra. Dobře vím, že rádio je prostě mrtvé. Model dotáčí celý kruh a v další otočce to už vychází do lesa. Myslím na výšku stromů v lese, na hustotu jejich větví, myslím na to, zda budu mít štěstí a model propadne dolů. K tomu se ještě proklínám, že jsem prostě nepřistál nahoře a nesešel dolů s modelem v ruce. Mám na přemýšlení spoustu času. Model dotáčí další kruh, naráží do vrcholku koruny jednoho ze stromů a s rachotem mizí v lese.

Sbírám ruksak a přes shluky šípků se prodírám do lesa. První co mě napadá, když se dostávám pod stromy v lese je: "Doprdeletysouvysoký!" Pátrám ve větvích po modelu, ale nikde ho nevidím. A není ani na zemi. Po několika minutách chození po lese ho konečně vidím. A je to neradostný pohled. Model je v koruně velkého stromu ve výšce odhadem 8 - 10 metrů. Je mi jasné, že mám po obědě.

image

Prohlížím si strom, prohlížím si stromy okolo a nenapadá mě, jak na to. Na strom se nedá vylézt. Kmen má průměr tak půl metru, nejbližší větev je 4 metry vysoko a model je na konci větve, na kterou bych se neodvážil ani náhodou. Přemítám co s tím, že nemám žádné žádné vhodné prostředky a ani na to nejsem oblečený. Taky už pomalu sčítám, kolik mi tam nahoře visí peněz.

Odjíždím domů. Martinovi říkám, že jedu domů něco vymyslet a celou cestu za volantem horečně přemýšlím. S technikou se do příkrého svahu v lese nikdo nedostane (hasiči?), lézt na strom nemá cenu, strom pokácet nejde a vrtulník nebo balón taky neseženu. Jediné, co mě napadá je dlouhé bidlo a nebo dostat přes větev vlasec, přetáhnout lano a větev ohnout a rozetřást nebo ulomit.

Nemám dostatečně dlouhou tyč a tak jediné, co mi zbývá, je model nějak stáhnout dolů. Oblékám si staré věci. Balím vlasce, balím různé těžké předměty, které půjdou házet, balím gumy, kterými se pokusím střílet vlasec nahoru. Balím dlouhé lano s vrátkem. V jednu jsem pod stromem v lese a začínám svoje pokusy o záchranu modelu. Martin už tady není, ale volá, že přijede.

Pokouším se střílet gumou velké matky s přivázaným silonem, ale to bych musel mít opravdu pořádný prak. Tak je zkouším házet, ale na to jsou příliš lehké. Vlasec se chytá všeho okolo. Nakonec přivazuji k vlasci velký stranový klíč. Ten už létá pět šest metrů vysoko. Jak se však trefit, když ze svahu dolů brání přehození té správné větve větev asi o tři čtyři metry níže a ze zdola je sice volno, ale to stojím zase o dva metry níže a tak vysoko nedokážu klíč hodit. Jeden, dva, pět, deset, dvacet hodů. Klíč prolétává všude možně, vlasec se chytá v okolních stromech, na zemi, dělá chuchvalce. Postupně čistím prostor po stromem od klestí i výhonků stromů. Konečně se mi daří přehodit jednu z nižších větví. Vlascem přetahuji lano a zkouším větve rozkývat. Ale na to je model příliš daleko a hlavně strom je příliš mohutný.

image

Přivazuji konec lana ke kmeni stromu a vrátkem začínám tahat větev dolů. Čekám, že ji ulomím, ale už je ohnutá 45 stupňů dolů a nic. Ruka mi při tahání páky vrátku umdlévá a až po hrozně dlouhé době větev konečně povolí. Neulomí se mrcha, ale alespoň ji mohu ohnout svisle dolů podel kmenu.

image

Házím dál, ale nejsem schopen klíč vyhodit tak vysoko. Už jsem tady hodinu a výsledkem je jediná ulomená větev. Naštěstí přijíždí Martin a já se cítím o něco lépe. S Martinem přichází i nová technika hodu. Martin roztáčí klíč jako laso a vyhazuje ho dobře o dva tři metry výše než já. A hlavně je schopen takto klíč vrhnou vzhůru zpod stromu.

Přehazuje větev, na jejímž konci model leží, ale bohužel i větev, která jde několik desítek centimetrů vedle ní. Přetahujeme lano a zkoušíme větvemi cloumat. Ty jsou ale příliš silné. Každá asi jako dvě paže. S modelem cloumáme, ale k ničemu to nevede. Až když vítr na chvilku zesílí, tak se nám daří model trochu setřást. Ale jen z vrchu větve mezi její větvičky. Koukám na hodinky. Blbnu tu už tři hodiny a k ničemu to stále nevede.

Přivazuji zase konec lana ke kmeni a pomalu vrátkem přitahuji. Je to opravdu dřina a na větvích se to moc neprojevuje. Stahujeme je tak o metr dva dolů, ale jejich úhel se prakticky nemění. Myšlenka, že po ohnutých větvích model sklouzne dolů, se ukázala jako planá.

image

Martin se rozhoduje, že zkusí přehodit větve ještě o kus dál k jejich konci. To už nám ale nevyjde lano na délku a tak se vydávám pod kopec pro vlečné lano do auta. Tím nějaký metr nastavíme. Když se vracím nahoru do lesa, slyším rachocení a mé cvičené ucho hned poznává, že to jsou zvuky, jak model propadá větvemi. Nechápu, jak Martin dokázal přehodit model - je to minimálně 8 metrů - a ženu se nahoru do lesa. A opravdu! Model je o nějaký metr níže. Martin tahá za vlasec zakleslý do štěrbiny křidélka na konci křídla a přehozený přes větvičku dobře 10 metrů vysoko!

Bohužel klíč je taky vysoko. Visí asi 4 metry nad našimi hlavami. Model je čumákem dolů a visí za smšrovku a výškovku. Martin umně manipuluje s visícím vlascem a snaží se podebrat výškovku, která je zaháklá za jednu z větviček. To je však malá páka. Zkoušíme tedy zachytit křídlo a zapáčit tak, aby se výškovka vysmekla z větve. Ale až podebrání špičky modelu vede ke zdaru. To už cloumáme modelem bez ohledu na jeho poškození. Model konečně padá dolů.

image

Je po páté. Akce trvala přes 4 hodiny. Kdyby nepřijel Martin, tak tu blbnu ještě teď. Balíme. A já si opakuji: "Mám to za potřebí?" Martin mi to vysvětluje politicky: "Alespoň budeme mít na co vzpomínat!"

(zveřejněno na stránce Létání s Long Shotem)