Úzkostný sen

Minulý týden jsme se synem vyrazili do města, abychom vyzkoušeli techniku natáčení malého filmového dokumentu.

Mimo práce s kamerou jsem dostal za úkol vyfotit nějaká panoramata. Počasí moc nebylo, žádné "dobré světlo" se nekonalo, ale šlo jen o technický podklad pro jinou práci. Než jsme místa našeho zájmu obešli, tak jsme dvakrát zmokli. Nakonec, ve chvíli kdy jsme se vraceli k autu, jsem se rozhodl vyfotit kluka z dálky, jak zápasí s automobilem, ale focení se nekonalo. Na plný zoom to dopadlo takhle:

Automaticky ani ručně, do osvětlené scény, na výrazné linie domů - nic. Od cca poloviny zoomu jsem nedokázal zaostřit. Poslední, co mě napadá, je baterka, ale ta je nabitá. Do auta lezu rozladěný, myslím na začínající sezonu, na to, jak bude objektiv kdo ví jak dlouho v opravě ...

Doma skončil foťák na polici a já odjel do práce. V týdnu, tři dny po tom focení, se ráno probouzím z hrozného snu: "Jdu s foťákem po ulici a najednou se začnou z tubusu objektivu sypat čočky na dlažbu přede mnou. Klekám k nin, některé jsou praské, některé rovnou na několik kusů. Totální konec!"

V pátek večer vyndavám foťák z police, sundavám objektiv z těla a při hrkání s objektivem slyším z jednoho konce klapání. Příčina je hned jasná. Kroužek, který drží tu poslední největší čočku, je vytočený na tři závity! Dotažení je dílem okamžiku a hned se hrnu k oknu, abych to vyzkoušel. I když venku je noc, ta je jasné, že to zase funguje. Zkouška ráno to potvrzje. Mám radost.

Teď přemýšlím, zda bych si neměl pořídit nějakého psychoanalytika, když se mi zdají takové sny. Ale vlastně proč? Vždyť v tom snu se vyjevila ta závada správně!

(zveřejněno na stránce Co dělám?)