Létání
Aerovleky v Ústí rutinně
Páteční Luďkův mail, že bude v sobotu i v neděli na letišti v Ústí a že můžeme zase zkusit vlekat, mě elektrizoval. Předpověď počasí je dobrá, jen má foukat.
Já mám ale od minule ještě nějaké lepení a tak si domlouváme neděli.
Po dlouhé době jsem se opravdu v klidu v sobotu připravoval na nedělní létání. Teď jenom přenáším připravené věci do auta a beze spěchu se přesunuji do Ústí. Doma se v žertu loučím slovy, že dnes budu zkoušet průlety na zádech těsně nad zemí. Jako že už bude letos od Luňáka pokoj.
Obloha je vymetená. Modro kam oko dohlédne a je příjemných 22 stupňů. Fouká ale opravdu zčerstva. Vypadá to dnes spíš na nějaké akrobatění, protože v tom větru nějakou termiku budu asi těžko hledat. Také cestou přemýšlím, jak nám v tom větru půjdou starty. Nerad bych zase dělal nějaké kotrmelce na zemi.
Luďěk už je na letišti přichystaný. Velká letadla nelétají (kvůli větru?) a tak máme celý prostor pro sebe. Budeme startovat napříč plochou, ale místa pro start je i tak dost. Jen mi vrtají hlavou četné kráterky v ploše mezi drny trávy. Ono to přeci jenom po takových nerovnostech dost drncá a nerad bych zase škrtl křídlem o zem.
Luďek si dává jeden testovací let. Trochu mě děsí několikrát přerušeným přistáním, protože ho vítr ve výběhu převrací nebo zvedá. Později se ukáže, jak je v takovém případě výhodná na ocase vlající šňůra.
Domlouváme si taktiku letu. Navrhuji osmičky stále proti větru. Luďek navrhuje, že zkusí ve větší výšce stáhnout plyn. Natahujeme lano, zkoušíme řízení, kontrolujeme nastavení vysílačů. Já v tom větru mohu hezky balancovat křidélky. Špička boty pod křídlo, rozjezd, krátká výdrž nad zemí a strmé stoupání nahoru. Už po první zatáčce máme dost velkou výšku. Nebe je dnes "plechové" a modely jsou v rozptýleném světle dost špatně vidět. Vypínám se odhadem ve 300 metrech (odhady jsou v rozdílných světelných podmínkách opravdu ošidné a korunu bych si na ně nevsadil).
Čekám, že v tom větru budu dole dříve než vlečná. Kupodivu se ve vyšce evidentně držím a vypadá to, jako kdybych letěl v nějaké vlně za kopci před námi. Vítr je ale ve větší výšce opravdu silný. Větroň se proti němu bez potlačení skoro nepohybuje. Po chvíli vypínám spřažení směrovky s křidélky a utrácím výšku akrobacií. Na přistání jdu strmě na brzdách. Dopředná rychlost proti větru je tak malá, že by se dalo ved větroně jít. Nad zemí zavírám brzdy příliš pozdě a z velkým drcnutím dosedám 30 m před zamýšleným místem.
Krátký rozbor vleku a jdeme hned na další let. V nějakých sto metrech Luděk ubírá trochu plyn. Vlek i tak pokračuje ve stoupání. Jak však otočíme více doprava a máme vítr trochu do zad, propadá se vlečná před větroněm dolů, motor vyje a Luďek hlásí, že má co tahat. Ale ustáli jsme to. Vypínám se zase až když na modely špatně vidím.
To rozptýlené světlo je opravdu nepříjemné. Vzpomínám na závodění v Lipencích, kdy se soupeři v podobných podmínkách nechali chladnokrevně vlekat do výšek na hranici viditelnosti. Teď se mi stalo, že se Luňák po vypnutí vzepjal přebytkem rychlosti nosem nahoru a zmizel mi ze zorného pole. A nevidím ani svůj model ani Luďkův. Výška je tak 400 m a vypínal jsem se dost daleko na východ. Trvá to chvilku, ale je to opravdu nepříjemné.
Během létání se na nás chodí dívat další ústečtí modeláři. Tak doufám, že to někoho nadchne a přidá se.
Vlekáme dál. Zas a znova se nám vlek po větru nekontrolovatelně rozjíždí ať Luděk tahá jak tahá. Vypadá to, že ve stoupání vlétáváme do vrstvy s jiným směrem větru a náhle nám fouká do zad. Nahoře opravdu fouká více z východu než u země. Je to poznat podle rychlosti větroně vůči zemi při poletování ve výšce nad námi.
Každý let se spolehlivě dostávám do stoupavého proudu před hranou letiště. Mohu se zde v traverzu vozit sem tam. V jednu chvíli začíná Luňák při tomto traverzování docela rychle stoupat. Po pěti minutách už ho ve výšce sotva vidím. Otvírám brzdy naplno a tlačím. Dost dlouho to trvá, než se mi Luňák začne jevit o něco větší.
Při jednom startu se Luďkův Hooligan staví těsně nad zemí na levé křídlo. Tajím dech, prst na tlačítku vypnutí už už mačká, ale lano stále táhne, Luďek to stačí srovnat a dál stoupáme bez problémů.
V jiném letu se najednou vzdálenost mezi námi rychle zmenšuje a nepomáhá ani mé tahání ani otvírání brzd. Když už je vzdálenost mezi námi méně než poloviční, tak se vypínám a čekám co se stane. Lano v tu chvíli vlaje od nosu mého větroně někam dozadu a k vypnutí tak nemůže dojít. Nevidím odsud zezdola, zda jsem nad nebo pod vlečnou. Bojím se, abych si nepřehodil smyčku lanka přes křídlo. Tyhle myšlenky ale dobíhají až ve chvíli, kdy už se vzdálenost mezi nám zvětšuje a je i vidět, že se mi podařilo vypnout. I přes předčasné vypnutí se zase spolehlivě chytám stoupáku nad hranou letiště a vyčkávám, až Luděk sedne.
Potom tlačím a akrobatím si. Využívám Luďkovy ochoty vlekat a utrácím stovky metrů zkoušením různých obratů. Vývrtky. Pravá mi nejde. Je z toho vždy spirála. Ale doleva je to vývrtka jak vyšitá. Dělám také první obrácený přemet. To se mi srdce rozbuší. Když prolétávám nejnižším bodem, jasně vidím že z kladného vzepětí je skoro nula. I to dost sviští. Ve druhé půlce Luňák krásně stoupá a přemet mi vychází pěkně kruhový. Krása!
Každý let se snažím ukončit průletem. Třeba s výkrutem. Je to ale kvůli větru a následném rozpočtu na přistání trochu složitější. Při přistání laboruji s různým stupněm vytažení brzd a s různým úhlem sestupu. Z deseti přistání se mi povedlo jen jedno a ještě jedno mohlo být taky dobré, ale v závěru jsem mohl v posledních centimetrech nad zemí ještě víc podrovnat. Chybí mi trochu více soustředění. Vzpomněl jsem si na přistání Erika Herudka v Lipencích. Ta byla jedno jako druhé. Za bezvětří i za větru.
Den ubíhá. Chci si sednout, ale vždy někdo přijde a chce vidět vlek. Na Luďkovo: "Tak co?" odpovídám: "Proč ne.". Nahoře to stále nosí, ale slunce za chvilku zaleze za hory. Máme za sebou asi deset vleků.
Došlo i na ten průlet na zádech, ale níž než asi 30 metrů mě srdce nepustilo. Zato se mi ale i za toho větru dařily souvraty. Ani v jednom jsem nepřepadl dopředu ani dozadu.
V půl sedmé končíme. V nejlepším se má přestat! Krásně jsem si zalétal. Vůbec jsem nepočítal s tím, že bych v tak větrném počasí udělal nějaké delší lety. I s akrobatěním jsem při jednotlivých vlecích nalétal až 15 minut. A kdybych létal katolicky sem tam nad hranou, mohl bych se tam vozit celé odpoledne na jeden vlek. Ale to by byla nuda.
Viz také
Vzpomínka na léto
Venku je nevlídno, počítač chroustá, jak zpracovává video z lítání, a já se probírám fotkami z léta. Pěkné to bylo:
První aerovlek v Ústí
│ To by se musel ten víkend nafouknout