Ráno po dešti

Druhý týden panující likvidační vedra mě zahnala do stínu našeho domu a nic mě nelákalo jít si na louku zalétat termiku. Až dnes ráno. Probudilo mě hřmění a zbytek noci jsem dospával pod otevřeným oknem. Venku jemně hřmělo a pršelo. Krása! Tak jsem hned ráno popadl Tilii a šel na nejbližší louku.

Devět ráno. Krajina má po dešti zajímavou atmosféru. Vlhko, ale už takové teplé, dělá to jinou akustiku a ve vzduchu je plno vůní. Na obloze to vypadá jak jindy po poledni. Vyvinutá oblačnost, obláčky zkondenzované vlhkosti nad údolími stoupají nahoru a ukazují, že stoupáky budou.

Po odhodu to s Tilií chvílemi docela cloumá, je to takové typické ovzduší jako po poledni při termických poryvech. Nedaří se mi v těch třiceti čtyřiceti metrech nic ustředit. Tak si pomáhám motorem trochu výš a v osmdesáti metrech už to je jízda nahoru. Výtahy do nevidím. Pod touto výškou byly stoupáky rozbité, ale výš už to jede jako rychlovýtah. Musím se přesvědčit, že je opravdu devět ráno!

I v tom oparu je letadlo docela dobře vidět, ještě ve 300 metrech to bylo dobré. Kdyby ale mraky nestínily plné slunce, bylo by to asi s tou čitelností letadla horší. Když letadlo rychle překonalo výšku mezi 150 a 250 metry, tak chci ze stoupáku pryč. Plné vztlaky a natlačit. Ale vario pořád pípalo, že to stoupá. Včera jsem letěl Tilii poprvé s novým vysílačem a dneska mi chybí nedodělaná nastavení. Nevyzkoušel jsem si v menší výšce, kolik si mohu dovolit tlačit, a tak tlačím podle zvuku varia, přitlačím a čekám, přitlačím, čekám, až to začalo trvale houkat a klesat. Dolů to trvalo docela dlouho!

Z jednoho zvrčení motorem nečekaná hodina poletování v silné termice. Ještě nikdy jsem nezažil ráno takto aktivní ovzduší! Země přehřátá dlouhodobými vedry 35 stupňů dělá svoje.

(zveřejněno na stránce Létání s Tilií)