Martin na gumicuku poprvé ve větru

Jsme domluveni s Martinem, že se zase sejdeme na letišti. On s větroněm a já s motorákem. V třicetistupňovém vedru mi je nějak divně a odpoledne mi připadá, že na mě leze chřipka. Nechávám tedy letadlo doma a jedu nahoru na letiště jen s gumicukem. Vzduch je silně zakalený. Nejsou ani pořádně vidět hory.

Martin už je na místě. Ale co to? Model leží v trávě ve futrálu. Martinovi se zdá vítr příliš silný na létání.

V´tr však fouká stejnoměrný a zdaleka není tak silný, jak Martinovi připadá. Abych ho přesvědčil, vyhazuji hrstičku trávy do vzduchu a sleduji, kolik metrů uletí za vteřinu. Fouká maximálně do 5 m/s.

Vytahuji gumicuk. Nikdo jiný tu není a tak Martin natahuje gumicuk napříč dráhami. Bude moci sedat na dráhu na nízkou travičku. Tedy alespoň když se strefí.

Model proti větru pěkně stoupá a tak má Martin každý skoro minutu na učení. Krásně je vidět, jak e výšce nad 10 m letí bez problémů, ale níže ho blízkost země trochu straší. Novinka pro něj je také snos větrem.

Martinův větroň proniká proti takovémuto větru bez problémů. Zkouším si ho na svahu. Model se dá obracet na pětníku a Martin si s ním zalétá i na svahu. Jen ta přistání musí být jak do peřin, protože některé konstrukční uzly modelu jsou dost fórové,

Po hodině a půl to balíme. Někde na jihu od nás se valí nějaká černota a tady mraky nad horami taky trochu hrozí. Hlavně ale slunce mizí v mracích nad obzorem a tak na létání není vidět.

(zveřejněno na stránce Co dělám?)