Poprvé s Ventusem na svahu

6.7.2016

Předpověď dává na dnešek severozápadní vítr 8 m/s. Pojedu s Ventusem na Ranou!

Skutečně od rána fouká, hlásič na Rané dopoledne dává dokonce 12 m/s. Naplánoval jsem si létání na odpoledne, kdyby byl vítr ještě silnější, než těch dosavadních 12 m/s, budu moci počkat do podvečera, na kdy je přepovězeno slábnutí větru. Hlásič jako na potvoru přestal už před obědem posílat aktuální údaje.

Po obědě balím a výletním tempem jedu směr Raná. Mám to na Ranou dvacet kilometrů a během dvaceti minut, co to jedu, se mě zmocňuje nervozita. Asi to plyne z obavy, jak s Ventusem na kopci sednu, nechce se mi pěkné letadlo odrbat v šípcích. Cestou se ke mě připojuje Jarda, který jede na kopec s házedlem.

Nervozita mizí, když vjíždím s autem na polňačku a musím se soustředit, abych nevzal spodkem auta některý z kamenů. Kopec je pustý, žádný padák, žádné rogalo, větrný rukáv na vrcholu kopce trčí mírně vzhůru. Na horním konci cvičné louky vidím nějaké modeláře. Dneska budeme mít kopec pro sebe.

Rozcvičuji se hodem šestikilového Blaníka a potom pozoruji, jak kolegové létají a jak přistávají

Sám lezu alibisticky nahoru do stráně nad mez, abych házel model trochu "do díry".

Start je ale bezproblémový, proti větru odhadem 7 až 8 m/s ode mne Ventus odlétá bez zjevného prosednutí. Krásně to nosí, létat se dá daleko do předpolí, doprava až kam dovidím. Počasí je fotogenické a vítr je tak akorát.

Nosí to tolik, že mohu letět stále s přebytkem energie. Ventus přitom krásně hvízdá. Aerodynamická čistota modelu umožňuje proměňovat pohybovou energii ve výšku a naopak, let je příjemně dynamický a přitom si zachovává realismus. Chce to ale jemné zásahy do řízení. Je to zážitek, když výkonnost modelu umožňuje létat na vysoké rychlosti jeden dva tři kroužky pod úrovní svých nohou za neustálého hvízdání křídel.

Užívám si, že si mohu prolétávat zas a znovu kolem nosu ...

... užívám si výletů do prostoru daleko před kopcem.

Nejvíc se mi ale líbí kopírování terénu v zatáčkách na uchu, dlouhé přelety pod horizontem zprava doleva či zleva doprava v náklonu.

Aeroklubáci se nechávají zatáhnout na svah taky a létají o dvě patra výše než my. Prostor nad sebou mám od té chvíle zapovězený, odhad, zda je model ještě pod velkým větroněm, je odspoda prakticky nemožný. Prostoru k řádění je tady ale stále dost. V jednu chvíli jsem se málem srazil s Blaníkem, tak jsem si řekl, že se musím zklidnit a věnuji se taky pokusům o nabrání co největší výšky a odletět co nejdál dopředu. Zkouším taky sestupy na brzdách, bez klapek, s klapkami, základní akrobacii. Mám dnes instalovanou ocelovou spojku a tak trápím Ventuse taky v ostrých zatáčkách. Je to už nemaketové, ale je dobře si to vyzkoušet. Ventus už viditelně prohýbá křídla.

K zážitku z pohybu letadla vzduchem a ovládnutí prostoru se připojuje ještě zážitek z pohledu na křivky letadla, to odlišuje létání s maketou od létání s nějakým F3Béčkem.

Přistání, ze kterého jsem měl obavy, proběhlo bez komplikací, účinnost brzd pomůže přivést letadlo na zem i na svahu, kde se vítr snaží pořád model zvedat, sestup lze brzdami pohodlně řídit. Zažil jsem mnohokrát, kdy jsem musel model v závěrečné fázi přistání "přibít" k zemi a ještě se bát toho, že vítr letadlo podfoukne. Viděl jsem to dnes i u kolegů. Ventus šel dolů jak po kolejích.

Druhý let už je rutinní a čistá radost. Foukalo od 7 do 12 m/s, ten silnější vítr jsem ani moc nepoznal. Celkově jsem nalítal dvě hodiny dvacet minut a domů jedu v příjemné euforii.

(zveřejněno na stránce Létání s Ventusem)