Na svahu

V neděli fouká trochu od severozápadu a tak nás to táhne z louky kousek dál až na okraj bukovických teras na svah. Beru Tilii, kluci mají házedla.

Na louce nad Bukovicemi fouká, ale dost málo i na lehká letadla, která s sebou máme. Hodit letadlo, krátký výlet do prostoru a za chvilku jsme na zemi. Kluci mají v zásobě kruhový hod, kterým se dostanou trochu výše, já mám elektromotor, se kterým mohu během chvilky odletět dál do prostoru. Je jen otázka času, kdy se utrhne nějaká bublina, která nám umožní dostat se výš a dál.

Když přišla první bublina, nejen, že jsme se vyvezli o sto metrů výš nad svah, ale začalo termické počasí, začalo to nosit skoro nepřetržitě. Jako když otočíš vypínačem. Z neustálého házení a šmrdlání nad loukou jsou najednou výšky a akrobatické létání. Házedla zviští vysoko na obloze a i já s Tílií zkouším akrobacii. Kupodivu vykrouží obstojný výkrut, dělá pěkné přemety, jen souvrat se mi nedaří. Ušatá Tilie se na vrcholu obratu i přes moji snahu srovná a dolů čumákem nepřepadne, přejde na vrcholu obratu do spořádaného letu. Prostě hodné letadlo Kluci to s házedly šroubují do závratných výšek. Výškoměr ukazuje přes 400 metrů a letadla stále lezou rychle nahoru. Sestupy jsou impozantní, Pavel třeba letí těch několik set metrů dolů nekompromisně střemhlav. Celokompozitový stroj to umožňuje.

Po hodině začínají v házedlech docházet baterky. Ostatní jdou k autům, já si dávám přelet. Ten třičtvrtě kilometr domů jdu s letadlem ve vzduchu a sedám až za humny. Když o tom ale teď přemýšlím, klidně bych to s Tilií dal až na naši malou náves. Na klapkách střemhlav dolů ...

(zveřejněno na stránce Létání s Tilií)