Slet na Rané
Nevím jestli i ostatní se za volantem auta tak připitoměle usmívají jako já, když jedou v odpoledních paprscích slunce z Rané domů po celodenním létání. 
Ale já mám za sebou krásný den a tak si tu spokojenost vezu autem domů. Ale popořádku.
Na dnes je naplánován slet větronářů na Rané. Organizuje to Václav Špička z MK Terezín. Podle informací by se mělo vlekat, ale po zkušenosti z minula už od toho čekám jen létání na kopci a setkání se starými (nebo novými) známými. Měl by tam být modelářský tábor Českolipských. Balím fidlátka a pře obědem a bez jídla vyrážím směr Louny.
Jedu jak je dohodnuto rovnou pod cvičnou louku nad letištěm. Kopec je skoro pustý a pod kopcem pan Špička s kamarádem. Zřejmě budu jediný pilot tohoto setkání.
Na kopci přeci jen vidím nějaké modeláře s F3Bčky. Ptám se organizátorů na kanály a dozvídám se, že nějaký Němec nahoře má možná osmdesátku - stejný kanál, jako mám já. Zřejmě se budu muset postarat sám. Jdu nahoru na vrchol. Na kopci jsou dva lidé a už z dálky na mě jeden z nich haleká. Je to Jürgen a má opravdu osmdesátku. Chtěl jsem létat dole nad cvičnou loučkou, ale takhle mi nezbývá nic jiného, než vylézt s Foxem až nahoru.
Dole fouká kolem 5 metrů. Nahoře je vítr o hodně silnější. Přes 10 metrů, chvilkami určitě jedenáct dvanáct. Fox se mi posledních padesát výškových metrů nese hodně blbě. Vítr mi ho bere z rukou. Mám s Foxem premiéru na svahu, nevím, jak se mi bude házet, a prosím proto Jürgena, aby mi ho hodil. Nejtěží je model zvednout ze země a dostat nad hlavu. Vítr s ním opravdu cloumá. Ale jak model opustí ruce, hned letí naprosto klidně.
Být po tak dlouhé době na Rané a s takovýmto modelem je pro mě balzám na duši. Proháním se nad svahem, kochám se pohledy na model nasvěcovaný v různých polohách odpoledním sluncem, akrobatím si a také zkouším, co všechno mi model dovolí. Možnost pozorovat model zdola, shora, létat daleko od sebe nebo "u nosu", pomalu, rychle ... tomu se žádné jiné létání nevyrovná! Jen musím dáva pozor na čtyři rogalisty, kteří se, když to chvílemi méně nosí, propadají do mého patra.
Po půlhodině létání chci dát možnost zalétat si Jürgenovi. Jürgen mávne rukou, ať ještě létám, ale mě se nechce sedat tady nahoře a než sejdu a sletím dolů, uplyne dalších dvacet minut. Scházím tedy dolů až ke vičné loučce. Nalétávám na přistání zespoda uhlopříčně přes loučku mírně do protisvahu. Na loučce se motají padáčkáři a tak chci sednout hned jak přeletím okraj loučky. Když si myslím, že už jsem nad loučkou (ve výšce asi 4 metry), vytahuji brzdy. Model klesá a najednou mizí za rozsáhlým roštím. Model je mnohem dál, než jsem odhadl. Neozývá se žádná rána, ale když si pro model jdu, jsem napjatý. Model leží před křovím a nic mu není. Ale stačilo dojet o dva metry dál ... kmínky roští jsou dole silné jak paže!
Další kolo si chci dát jen tak nad cvičnou loučkou. Přišli sem modeláři z letiště, kde tráví modelářské prázdniny. Arnošt mi hází Foxe z horního okraje loučky, ale vítr je tady dole pro mě slabý a tak po dvou třech minutách končím na zemi.
Šlapu zase nahoru. Tentokrát si házím model sám. Létám jak o život a lituji, že tu nikdo na kopci není. Udělalo se krásné světlo a byly by to pěkné fotky nebo záběry kamery. Mám s sebou v ruksaku na zádech foťák i kameru. Po zhruba třičtvrtě hodině létání jdu zase dolů. V sedle potkávám zase Jürgena, který byl v táboře a teď se vrací na kopec. Vidí, že jdu dolů a tak se domlouváme, že až dole sednu, že bude létat on. Mě však napadlo, že když tu konečně někdo je, že bych mohl nahoru a Jürgen by mi natočil nějaké záběry.
Za chvilku se zase drápu ze sedla nahoru. Jürgran potom asi patnáct minut fotí a filmuje. Potom jdu zase dolů.
Už když jsem létal pro kameru, bylo cítit, že svah slábne. Když jsem pod sedlem, nedokážu se už s modelem vydrápat do vyššího patra. Musím tedy běžet, abych mohl sednout na loučku. Ještě nevidím na celou loučku a už mám tak málo výšky, že se musím okamžitě rozhodnout kam sednu. Mám na to vteřiny. Vybírám si zase vzdálenější okraj loučky, ale tentokrát budu sedat rovnoběžně s jejím okrajenm přímo do protisvahu. K zemi už to mám je pět metrů, když tu náhle jeden z padáčkářů zvedá ze země a nafukuje svůj padák. Vrchlík padáku je přímo mezi mnou a modelem. Počítám vteřinky kdy vyletím zpoza padáku. Když se model objeví, nestačím dobře podrovnat a slyším, jak podvozek dvakrát hodně bouchne o zem. Ale nic nepovolilo.
Při balení a ukládání věcí do auta zjišťuji, že nemám sluneční clonu na objektiv. Šlapu dnes tedy na vrchol po čtvrté. Leží tam nahoře na startu v trávě. To je trénink!
Děkuji Jürgenovi Welzerovi a jeho kamarádovi z Drážďan, že mi na kopci pomohli. Jürgen plnil všechna má přání, fotil a filmoval a tak mohu prezentovat krátký filmeček S Foxem na Rané.
(zveřejněno na stránce Létání)