V neděli už nemá být sluníčko, ale počasí z hlediska letového má být stejné jako v sobotu.
Domluva stejná, ráno v osm.
Tentokrát se už takto ráno sjíždí na letiště celá parta
a tak se mohu pokoukat a pobavit i o jiných modelech,
než je můj Funray.
Vzpomínám během letu s Funrayem,
kdy jsou ve vzduchu ještě dva modely,
na včerejší odpoledne s klukama.
Tady se cítím bezpečně, tady na letišti jsou pánové "více organizovaní".
Podle zpráv z internetu tento víkend vypuklo modelářské létání opravdu ve velkém v celé republice!
Podmínky pro létání byly opravdu luxusní.
Na sobotu se domlouváme na ráno na osmou.
Už je tepleji, v noci snad nebude mrznout a je hlášeno sluníčko a slabý vítr.
A to se splnilo.
V osm se scházíme s Karlem na letišti, teploměr ukazuje 3.5 a to je skoro teplo.
Fouká slabounký vítr, sluníčko svítí skrz ranní opar a na letišti je příjemně.
Byl z toho takový malý sraz funrayistů!
V deset, když se rozcházíme, nám připadá úplně jarně!
Fouká více než ráno, ale jsme za horama a tak se to tady točí a mění od 2 do 4 m/s.
Je teplíčko a vypadá to fakt jako jaro!
Jen ta louka je nacucaná jak houba.
Já tu mezi nimi maturuji s Funrayem.
Místo je trochu složité, stojí se mezi dvěma vedeními 3 kV,
které jsou od sebe necelých sto metrů, osamělé stromy i řady stromů.
A kluci, kteří vykonávají se svými letadly Brownův pohyb, zahušťují prostor,
kterým se musím protáhnout s velkým Funrayem. Dopadlo to dobře!
Už mě dneska bolí nohy! Ráno s Karlem, potom s Ivanou na výlet, na nákup a potom s klukama.
Od sedmi do čtyř na nohou!
Celý pátek koukám od pracovního stolu na kumuly plující po modré obloze, láká to jít ven.
Po čtvrté hodině přemítám, co se sebou.
A najednou na mě z telefonu vyskočí zpráva od Pavla: "fouká jz..šel bys?".
Během pěti minut jsme dohodnutí, že pojedeme na Číčov.
Dávám echo ještě Honzovi.
Pět křídel na svahu!
Fouká méně, než jsme čekali, je to jen na takové žužlání,
ale jsme šťastní, že jsme po práci venku.
Příroda nám připravuje divadlo.
Deset dvacet kilometrů proti větru vidíme silný déšť
a v lajně severovýchod - jihozápad rostou bouřkové mraky.
Modrá obloha s bílými kumuly rychle mizí a místo toho nám nad hlavou roste ocelová šeď.
Ale sílí vítr a tak se nám to líbí.
Občas se blýská, ale je to někde u Žatce dvacet kilometrů od nás.
Vítr zesílil, ale moc to nenosí.
Udržíme se, ale na nějaké velké soubojování to není.
Je to tím, že vítr nefouká stejnoměrně a před námi jsou další kopečky, které to proudění rozvlní.
Místa, kde to nosí, se tak pořád stěhujou.
Ale na blbnutí to stačí!
Po hodině se už ale blýská v mracích nad námi, déšť je na dosah a protože to máme z kopce dolů kus k autům,
velí Pavel k ústupu. Jen to dořekl, začínají na nás padat první kapky.
Slétáváme do závětří na pole za kopec,
kluci si hážou letadla před sebou,
já ale v tom silném dešti raději obracím vysílač vzhůru nohama a metelím k autu,
mám s vodou v rádiu blbou zkušenost (Problémy s vodou). Zaklapli jsme dveře a už lítaly blesky všude okolo. To bylo tak tak!
Protože jsou stále vedra, dohodli jsme si filmovací okénko na ranní hodiny.
Nebude ještě vedro a bude bezvětří.
Step One pod hradem!
Ale nedařilo se nám! Všichni nesoustředění,
asi ukolébaní minulým celkem úspěšným filmováním.
Ve vzduchu jsme pořád někde jinde.
Letadla přede mnou nečekaně uhýbají do stran,
prudce stoupají a prudce padají a hlavně každé letí někam jinam.
Pak to vzdávám a říkám si, že dám druhou baterku, domluvíme se lépe a půjde to lépe.
Je totiž krásné světlo. Ale nešlo. Můj filmovací stroj mě přestal fungovat a nepřišel jsem na louce proč.
Tak snad příště!
