Tma

Sada nových baterek a první teplý den, to je možnost pořádně prohnat TS po obloze. Dokonce tak pořádně, že jsem si ani nevšimnul, že se stmívá.

K poslednímu letu jsem startoval, když se slunce začalo schovávat za hory. Karel, který stál vedle mě, už chtěl jet domů, že už bude tma, ale že tu jednu baterku se mnou ještě vydrží. Poletoval jsem okolo, obraz v brýlích se mi pořád zhoršoval, pořád bylo v obraze více a více šumu, ale pořád jsem viděl sluneční světlo nad horami, tak mi v brýlích nepřipadalo, že se tak stmívá. Až mi Karel povídá, že moje letadlo přestává vidět. Já dolů viděl, viděl jsem pás trávy letiště mezi zoranými poli, na ploše bylo vidět moje bílé auto. Lítal jsem mezi sedmdesáti a osmdesáti metry, pak jsem šel trochu dolů a v padesáti metrech jsem najednou zjistil, že pod horizontem toho moc nevidím.

Takže rychle dolů. Mířím na to bílé auto, ale je jasné, že budu dlouhý. V deseti matrech přerušuji přistání, pokračuji v horizontu s tím, že si v téhle výšce odletím okruh a přistanu. Jak ale otočím doprava do pole, ztrácí se mi ve tmě a šumu veškeré orientační body. Ono to tak na obrazovce počítače nevypadá, v brýlích je ale obraz menší a já v tu chvíli ztratil kontakt se zemí, nedokázal jsem číst výšku. Tak jsem přidal, abych trochu stoupal. Ve třetí zatáčce už jsem zase viděl dole auta, zase jsem viděl, jak jsem vysoko, a tak jsem to potopil dolů pevně rozhodnutý přistát. Je vidět, jak Karel rozsvítil mobil. Když jsem sundal brýle, překvapilo mě, jaká je tma.

(zveřejněno na stránce Létání s Twin Starem)