Čtyři měsíce vedro a najednou podzim!

Od května bylo až do konce prázdnin vedro a sucho. Člověk byl už tak zpitomnělý, že dvacet dva stupňů mu připadalo jako chladno. Dnešní sobotní ráno se svými dvanácti stupni, větrem a deštěm mi tak připadalo jako přímý skok do podzimu. Měli jsme domluveno ranní létání a domluvili jsme si po mnoha měsících první létání s kolečky místo plováků.

Vymysleli jsme si k létání místo na kraji rekultivované výsypky, kde jsme nikdy s letadly nebyli. Přijel jsem na místo první, deset minut před domluvenou osmou, ale jen jsem proseděl hodinu v autě a civěl na radar a odhadoval, kdy přestane pršet, nebo kdy ten déšť alespoň trochu zeslábne. A poskytoval jsem aktuální zprávy z místa, protože kluci doma ještě váhali. Já ale chtěl létat stůj co stůj. Před devátou už jsme byli všichni tři, ale jen jsme seděli v jednom autě, smutně poslouchali kapky bubnující na střechu auta a tlachali. Ještě za slábnoucího deště jsme vylezli, dali letadla dohromady a zkusili odstartovat. Co se ale dělo s letadly ve vzduchu se dá těžko popisovat. Tanec z křídla na křídlo, turbulence jako prase a myslím, že nemít tak přemotorovaná letadla, tak to sbíráme po kouskách. Každý dva pokusy, kdy jsme byli rádi, že jsme letadla dostali v pořádku na zem. Srdíčko nám docela bouchalo! Tak tady to tedy nepůjde.

Máme v záloze ještě jedno nové místo na druhém konci výsypky, tak sedáme do aut a přesouváme se. To vypadá dobře. Opuštěná asfaltová cesta, posekaná tráva okolo, lesík dostatečně daleko. Dávám zkušební let a jsem spokojen. Fouká sice bokem na naši novou dráhu, ale vzduch je jen mírně turbulentní a tak vyhlašuji soutěž v krasolétání. Co nejhezčí vzlet, co nejhezčí přistání. Já už mám s trefováním se a kličkování po úzké asfaltce zkušenost, kluci zrádnost asfaltového povrchu objevují záhy. Se směrovkou se musí pracovat rychle a přiměřeně, jak se letadlo rozkýve, už se to nedá srovnat a buď to končí hodinami nebo se musí rychle nahoru. To ale není moc pohledné! Ale za chvilku nám to jde a i s tím bočákem se nám daří pěkné vzlety i přistání.

Neprší, ale letadla jsou odspodu docela zahnojená a celá mokrá. Voda nám ale nevadí, víme z plovákování, že letadla vodu vydrží. Fouká kolem tří metrů, ale když nabereme výšku, je vidět, že nahoře fouká o hodně víc. Dochází mi, proč na tom předešlém místě to byl takový tanec. Byli jsme tam za větrem a za kopcem.

Jde nám to, ale jak Karel vytahuje kameru, je konec! Známý efekt, člověk hrozně chce a čím víc se snaží, tím je to horší. To to hned skáče po dráze po přistání jako koza! Raději to v nejlepším balíme. Mě je i zima, moc jsem se neoblékl.

(zveřejněno na stránce Létání s Timberem)