Nulička

Při nedělním létání mezi bouřkami a dešti jsem nízko nad zemí v rozbitém vzduchu nalétl slabé stoupání, které neutíkalo s větrem pryč. Začal jsem v něm pilně kroužit. Byl to skoro takový čertík, stěhovalo se to nad polem sem tam, letadlo to vystrkovalo ven, ale plné výchylky směrovky a hodně křidýlek dostávalo letadlo do stoupáčku. Létal jsem tak minutu, dvě, pět ...

Říká se tomu "nulička", stoupání tak akorát na to, aby letadlo neklesalo. Když jsem jel domů, promítal jsem si v hlavě průběh létání a tohle několikaminutové kroužení v deset patnácti metrech nad zemí ve slaboučkém stoupáčku a jeho honění v prostoru sem tam je vlastně to, proč si pořizuji výkonný lehký větroň. Ne kroužení někde v silném stoupáku stovky metrů vysoko, ale vylizování stoupáčků těsně nad zemí, boj o každý metr výšky, to je to, co mě baví.

Tentokrát mě to překvapilo, pod oblohou zataženou ocelovými mraky bych to nečekal. Možná to generoval asfalt té silničky vedle. Hezký zážitek!

(zveřejněno na stránce Létání s Tilií)