Nad kombajny

Po nedělním obědě je venku teplo, slunce svítí jak o život, počítám, že bude termika. Beru zase Siestu a jdu na cestu mezi pole

Na poli vedle mě jezdí kombajny, za kombajny se táhnou chocholy prachu a obilí je cítit i ve vzduchu. Startuji nad pole, chci zkusit, zda se nebudou za kombajny trhat termické bubliny. Pole tady tvoří takový velký buben a kombajny jezdí v závětří. Vítr je sice slabý ale závětří za bubnem je znát, dost to splachuje. Na návětrné straně bubnu, tam kde se pole svažuje dolů k dlouhému remízku je to ale jiná káva. Siesta hned dává náklony najevo, že to tu "kope" a za chvilku už vytáčím první stoupák, který mě vynáší do sto padesáti metrů. Mohu si z té výšky dovolit letět dál nad návětrnou hranu lesa a tady nalétávám další soupák, ve kterém se dostávám až na hranici tří set metrů. V téhle výšce už mohu létat donekonečna. Než spadnu o padesát sto metrů dolů, přijde vždy další bublina.

Zajímavé je, co vidím ve vzduchu ptáků. Normálně za chůze to člověk nevnímá, sluncem prozářený vzduch znemožňuje ptáky vidě, ale takhle, když koukám pořád nahoru, vidím množství vlaštovek i dravců.

Po hodině se vydávám na zpáteční cestu s modelem ve vzduchu. V polovině cesty slyším přijíždět auto, koukat na ně zrovna nemůžu, mám model moc vysoko. Slyším jen: "Pojede tudy kamion". Za chvilku opravdu slyším velký motor a protože je cesta úzká, musím mimo cestu. S hlavou zlomenou nahoru tak vcházím do příkopu plného výživných kopřiv. Tento rok jsem tak už revmatismus pořešil.

Přistávám až na okraji vesnice po skoro kilometrové vycházce s vysílačem na krku. Pěkné letní polétání. Za tu hodinku a něco jsem si solidně připálil čelo.

(zveřejněno na stránce Létání se Siestou)