Do termiky

Odpoledne jsem vytáhl malého Foxe a vyrazil na letiště.

foto Martin Gál

Měl jsem radost, konečně jsem narazil na kluky z klubu. Oni všichni pilně létají přes všední dny a o víkendu bývá na letišti pusto.

Hned první start nalétávám na východní boulí stoupák, ve kterém snadno vytáčím asi třista metrů. Fox by lezl ještě výše, ale Martin si chce model vyfotit a tak se vracím nad plochu letiště a podle pokynů létám "pod horizontem". Je to trochu o nervy, protože plocha je v závětří a tak chvílemi musím používat plné výchylky, abych neškobrtl v zatáčkách křílem o zem.

Druhý let dávám až se vyžvaním. Ještě v půl sedmé to z luk pod letištěm dýchá. Lezu nahoru na Boule a hážu Foxe proti větru. Motorem si pomáhám jen do nějakých dvaceti metrů a potom už jen hobluji nízkou jižní hranu. Za chvilku mě bublina, která příchází odspodu od Strak zvedá o nějakých dvacet třicet metrů. Nechávám se snést po větru nad východní bouli a vytáčím asi sto metrů výšky. Pouštím se traverzem doleva za silnici. Fouká teď od jihovýchodu a tak se zkouším dostat až nad les pod pomníkem. V závětři lesa ale padám a tak švindluji motorem. Půl minuty plný plyn, daleko dopředu a nahoru a už cítím, že jsem přelétl na návětrnou hranu nad lesem. Fox přestává klesat a já ve velkých kruzích nabírám výšku. Stoupání končí někde ve třech stovkách.

Model je hodně daleko, nad ten les to je ode mne přes 700 metrů. Polohu modelu poznávám jen když se slunci na západě nastaví horní bílá plocha křídel. V jeden okamžik mě z kroužení vyhazuje silný termický poryv a já nevím, zda letím k sobě nebo od sebe. Dohlednost je dnes krásná, ale při civění na model se obloha jeví přeci jen trochu plechová. Neodvažuji se kouknout jinam než na model a zároveň se snažím na model tak snaživě necivět, abych si oči neunavil.

Po dvaceti minutách začíná pípat vysílač a já jsem docela rád. Mám už dost toho zírání do dálky a nebaví mě tu létat samotného. Vracím se nad plochu a s motorem tu chvilku poletuji. Sedám a zase si užívám, jak Foxík po dosednutí pěkně jede po kolečku jako skutečný větroň.

Na dvě minuty chodu motoru jsem nalétal 45 minut. Cestou domů jsem vzpomínal, jak jsme dřív stáli na Boulích v řadě, ve vzduchu pět šest větroňů a předháněli se, kdo to vyšroubuje výš. Takhle samotného mě to baví jen chvilku.

(zveřejněno na stránce Létání)