Létání, létání, létání

Dnes jsem na letišti s klukama počítal, kolik mám s Extrou asi startů. Odvodit se to dá ze spotřebovaného oleje. Litr oleje mám na 40 litrů benzínu (dnes jsem vypotřeboval jednu lahev) a prolétal jsem tedy s Extrou cca 35 litrů paliva. Na jeden let potřebuji cca 1/3 litru benzínu, to je 3 x 35 = 105 letů. Převážnou většinu letů jsem nalétal letos.

Lety vypadají v podstatě pořád stejně. Prvních pět minut se snažím zalétat nejaký ucelený akrobatický výstup - něco, na co se dá koukat, dalších pět minut zkouším s neustálým opakováním nějaký jednotlivý prvek letu (souvrat, přemet, průlet na zádech, osmičky nad zemí na minimální rychlosti a podobně) a posledních pět minut "hobluji" přistání. Start, otočka, přistání, start, otočka, přistání, start, otočka, přistání, ... stále dokola. Za bezvětří sedám ze všech možných směrů (na našem letišti 6 směrů), pokud fouká více, sedám proti větru nabo bokem na vítr.

Když jsem letos z Extrou zase začal létat, bylo to pro mě nepříjemné, těžké, vrtošivé letadlo. Měl jsem skoro chuť ho někomu dát a pořídit si něco jiného, pořádného. Teď po desítkách letů a trápení sebe sama i modelu je model stále stejně těžký a vrtošivý, ale já si s ním mohu dovolit o moc více, než zpočátku.

Subjektivně se mi jeví model pomalejší, než se mi jevil zpočátku, na zásahy do řízení mám teď jakoby více času. Čas během letu mi běží pomaleji, vnímám mnohem přesněji polohu modelu i jeho rychlost, vnímám mnohem více okolí. Neděsí mě jeho občasné pády do vývrtky.

Není to jen to, že mám model více "v ruce"! To jsem měl jiné modely taky. Není to ani jen tíém, že můj nálet je letos pro mě nadprůměrný. Je to tím, že programuvě zkouším létat na hranici svých možností i na hranici možností modelu. Trénuji tak svoji psychickou odolnost vůči různým stresovým situacím - let v blízkosti země, manévry na minimální rychlosti, nálety na přistání z nevhodných pozic nebo za bočního větru, létání za silné turbulence atd. atd. Trénuji všechny možné situace, za všemožného počasí a to opakovaně. Přemet zkusím pětkrát desetkrát za sebou, přistání pětkrát desetkrát za sebou. Automatizuji tak své reakce na různé situace. A otupuji svůj strach o model. Vždyť mezi výkrutem 50 metrů nad zemí a 5 metrů nad zemí žádný rozdíl není. Je to úplně jiné, než když udělám během letu jeden přemet a po letu si řeknu: To jsem tam zas dal tu směrovku obráceně! Nebo zkusím nízký průlet na zádech a po letu hlásím všem okolo: Člověče, málem jsem tam zatáhl! Já si ty pocity zopakuji hned několikrát!

A je to někdy i nepříjemné, protože nalétávat na přistání v ovzduší, kdy turbulence pohazuje modelem nahoru a dolů a hrozí tvrdé setkání se zemí a třeba zlomená vrtule, to není žádný nedělní relax. Je to nepříjemné, stresující. Ale když si to člověk vyzkouší a zjistí, že zalétá i v nepřízni počasí, tak je to zase uspokojení.

Asi už ze mně nebude akrobat a nebudu někde ohromovat diváky svým 3D létáním. Ale jsem schopen zalétat v nepříznivém počasí, na cizím letišti a předvést svůj model ostatním pěkně nad zemí a ne někde desítky metrů vysoko. A o to mi jde.

(zveřejněno na stránce Letání)