Úděsný hic

Venku je neskutečný hic. Létat půjdu až večer.

Na letiště jsem dorazil v pět. Vedro je pořád. Kluci už to balí a hudrají na vítr. Nepřipadá mi, že by to bylo tak hrozné. Hlavně že slunce zakrylo mraky!

Ale vítr je opravdu nepříjemný. Fouká přes kopec a na polovině letiště je velká turbulence. Při průletu nad prahem dráhy se bojím jít níž, protože rozbitý vzduch hází letadlem všemi směry. Dvoumetrový propad není nic neobvyklého.

Sedám tedy pokorně na příčnou dráhu. Ve vzduchu si nevedu moc dobře. Moje pilotní sebevědomí je pryč. Silný vítr snáší model k severu, turbulence drbe do křídel a i ty nejjednodušší obraty vypadají hrozně. Si člověk uvědomí, jak nic neumí!

Vítr je všechno jen ne stálý. Při přistávání musím hodně pracovat s plynem a zkouším takové drobné skluzy. Je to těžké a taky se bojím blbnout takhle v blízkosti země. Ale vlastní přistání jsou dobrá. Až se dívím v tom počasí. Ale asi je znát to moje předchozí "hoblování" start- přistání, start - přistání ...

Další let mi to nedá a zkouším sedat na hlavní dráhu. Nalétávám až na střed dráhy, abych se vyhnul turbulenci. Je to psychologicky nepříjemné. Mám dojem, že nestačím letadlo na zbytku dráhy posadit. Ale jde to. Musím hodně pracovat se směrovkou. Letadlo před dosednutím letí s velkým vybočením.

Čtvrtý let je poslední. Okolo rostou buřiny a já nechci balit v dešti. Poslední přistání rovnám model do smšru dráhy, ale než se model stačil dotknout dráhy, přeletěl zlom na dráze a stále letí dvacet třicet centimetrů nad zemí. Držím pořád pravou směrovku, držím nos letadla ve směru dráhy a vítr ho snáší k okraji dráhy. Model sedá jako do peřin, ale už je ve vysoké trávě. Staví se na nos a potom se rozvážně překlápí na záda. Vrtule v hajzlu! Jdu pomalu k modelu a nadávám si, že to bylo zbytečné. Měl jsem sedat na příčnou dráhu. Překlápím model na podvozek a koukám na vrtuli - je celá! Ještě ji prohmatávám a je opravdu v pořádku. Motor hned naskočí a já si dávám ještě dvě pčistání

Během létání jsem zase zažil incident s návštěvníky našeho letiště. Sedám a do dráhy vběhl velký pes. Takový neposlušný třicetikilový magor, který nereagoval na povely své panišky. Opakuji nálet na přistání, ale pes pořád pobíhá po dráze. Naštěstí se rozběhl za prolétávajícím érem a než proběhl dráhu, tak já sedl na druhou dráhu. Měl jsem benzínu ještě na deset minut, ale kdybych to měl tak akorát, tak bych byl nervózní.

(zveřejněno na stránce Letání)