Krásný večer! 
V půl páté parkujeme s Václavem pod stromy. Modelářské letiště je prýzné. Všichni dnes už mají odlétáno a jsou doma, Přijíždějí se na nás podívat kolegové Zdeněk a Pepík.
Václav má Iona a prohání se dnes hlavně při zemi. Přesněji řečeno rychle nahoru do výšky a potom ještě rychleji dolů až Ion začne "zpívat". Ion krásně sviští a Václav ho protahuje pár decimetrů nad zemí v průletech, osmičkách, ostrých zatáčkách. Je úžasné pozorovat, jak se ta kinetická energie postupně proměňuje v ladný pohyb. Václav dnes létá opravdu "na krev" a já ani nemohu připravit svůj model, protože musím sledovat celý jeho let.
První let se věnuji létání na zádech. Minule jsem měl ve spodních částech onrácených přemetů problémy. Model měl občas snahu zavrtat. Řešením je menší výchylka na potlačeno. Daří se mi potom zalétnout tři obrácené přemety za sebou, aniž by se model kácel na stranu. V druhé polovině letu zase zkouším přistání a bavím se starty.
Václav mě střídá s Ionem a zase nemám čas ani dotankovat.
Průlety už jsou úplně "na drn" a když se na konci dráhy leká atrsů trávy za drahou, tak se s Pepíkem lekáme spolu s ním
Však kdyby se nelekl, tak by ho ta tráva stáhla na zem.
Za chvilku zase ze střemhlavého letu přechází do ostré "třistašedesátky" těsně ad zemí.
Tak těsně, že uř už vidíme, jak zachytí křídlem o zem a bude z toho hvězda.
Taky se hned z dráhy ozývá Václavovo: "Už to dělat nebudu!"
Vlnové proudění za Krušnými horami vyrobilo dlouhatánský pás mraků rovnoěžný s horami a okolo modrou oblohu. Slunce je zrovna za tím pásem a já před startem odkládám sluneční brýle za sebe do trávy, protože pod horizontem už není v brýlích dobře vidět. Létám a čekám, kdy slunce vysvitne. Tentokrát to už bude nad horami na západě nízko nad horizontem. Kdyžtak přistanu a brýle si zase vezmu. Slunce je ale pořád schované a já se pro změnu bavím létáním na minimálce. V jednu chvíli mě vyděsila termická bublina. Vítr se najednou utišil. Brblám si to těsně nad zemí (3m) skoro na volnoběh a najednou se ocas letadla zvednul. Než stačím zareagovat, model poskočí nahoru. Jako když člověk jede na matraci na moři ke břehu a nohy mu přizvedne vlna a postrčí ho i s matrací ke břehu.
Když jsem doroloval na stojánku a zhasnul motor, koukáme s Pepíkem na Václava, Václav na nás: "Co je, to mám ještě letět?" "Jasně, čekáme na to". Už když stoupá s Ionem do výšin, je jasné, že začíná být to správné světlo. Slunce už začíná osvětlovat model i zespodu. Lituji, že tu nemám kameru. Byly by to krásné záběry.
V dalším letu zkoušim ve výšce nějakých 50 metrů jeětě minimálnější minimálku. Nakonec letím s plně nataženou výškovkou tak na čtvrtinu plynu. Model se kolébá ze strany na stranu, jak se snažím zabránit pádu na pravé křídlo. Po nějaké chvíli zjišťuji, že nodel se kolíbá ze strany na stranu i bez mých zásahů do křidélek. Letím s výškovkou na doraz, pravou ruku (křidélka) mám nad hlavou a model letí sám s pomalým kolébáním levá pravá, levá pravá ... náklony tak 30 stupňů. Postupně se dostávám až za boule daleko mimo letiště. Přidávám plyn a povoluji výškovku. Místo čistého přechodu do normálního letu model sklouzává po křídle a během chvilky ztrácí deset a možná více metrů. Moc nechybělo a model by mi zmizel za horizontem. Uf!
Povzbuzen pokusy s minimálkou při jednom přistání málem padám do louky. Nalétávám na přistání z hodně ostrá zatáčky, ale s malým plynem. Už když do zatáčky nalétávám, vím, že to je o hodně pomalejěí než normálně. Už jsem skoro v ose dráhy, ale rychlosti je opravdu málo. Ještě si říkám, jestli trochu přidám, ale to už se model rychle přetáčí do opačného náklonu a já už vidím třísky. Motor zabere na poslední chvíli. Po dorolování na stojánku slyším Václavovo: "Ty na té minimálce teda blbneš!" A má pravdu!
Dávám ještě čtvrtý let, i kdž už mám dnes nalétanou hodinu. Slunce už slezlo pěkně dolů a přichází čas kochání se pohledy na model v paprscích zapadajícího slunce. Kvůli tomu jsem přece tady! Václav vytahuje teleobjektiv a já jdu létat pro fotografa. Pohledy na model jsou opravdu pěkné. Jen ty světelné podmínky mi dávají zabrat. Musím mít sluneční brýle a pod horizontem toho moc nevidím. Musím si dávat pozor, abych nevlétnul do slunce. A zrovna pohled na model na obloze se zapadajícím sluncem je tak efektní! Soustředím se tedy na zatáčky na západě tak, abych zatáčky dotočil těsně před kotoučem slunce.
Než sbalím letadlo, rozebíráme trochu mojí historii s Extrou. Jak jsem letadlo moc neměl rád, hudral jsem kvůli jeho velké váze, nadával na letové vlastnosti. Teď po několika nalétaných hodinách vyplněných testy "co to snese" jsem se naučil s vlastnostmi modelu žít a nejen že já jsem si model "vycvičil", ale i on vycvičil mě.
Taky rozebírám svůj pokus letět s modelem jako s vlečnou. Doškrábal jsem se někam na hranici 400 metrů a nebyl jsem schopen letět rovně. Jak já jednou budu moci někoho táhnout?!
Letiště opouštím v osm večer.
Je "jen" 20 stupňů a jak jsem si zvykl na vedra,
tak mi je v tričku a kraťasech docela chladno,
Ale hřeje mě ten dnešní zážitek!
(zveřejněno na stránce Letání)