První den školního roku

Ráno cestou do práce sleduji procesí prvňáků s kornouty a taškami na zádech. Začíná zase škola. Už nebudu muset závidět školákům prázdniny. Všem se nám ale budou krátit dny. Spěchám proto zase na letiště, abych toho za světla nelétal co nejvíce.

Je zase vedro a sbalení všech krámů mi docela bere síly. Ale na letišti to ze mě vše padá. Taky je tady nahoře o poznání příjemněji než v ulicích města. Na letišti je Pepa, Petr, Honza a Jarda. Než mám smontováno, mají oni odlétáno.

Nahazuji motor a pojíždím na start. Přidávám plyn, model nabírá rychlost a motor najednou chcípá. Jdu k němu a je mi vše hned jasné. Vypadl kabel ze svičky. Jak jsem kontroloval instalaci motoru, tak jsem červík pojišťující fajfku kabelu na svíčce málo utáhl. Červík samozřejmě není k nalezení a náhradní nemám. Pomohl šroub z kamarádovy bedny.

Dnes konečně létám úplně uvolněně. Jsem schopen bez problémů řídit křidélka, výškovku i směrovku současně a je to hned znát. Daří se mi zalétnout nožový let. Rovně a přes celou oblohu. Daří se mi zalétnout směrovkou zatáčku 180-ku s křídly vodorovně podobně jako to vídávám u haloletů. U lopasů jsem už schopen korigovat směr nejen náklonem křidélky ale i tou směrovkou.

Trénuji také pilně přistávání. Během jednoho letu jsem jich udělal deset. Ještě to chce přinutit se létat s polovičním plynem. Nejen plný nebo volnoběh. Létám s Extrou 2 hodiny a přicházím tomu čím dál tím víc na chuť.

Jediné, co mě vyvedlo z míry, byly mé pokusy s křidélky jako klapkami. Nastavil jsem si letový režim "přistání" a v něm obě křidélka stažená nějaký milimetr dolů. Už jsem to předtím zkoušel ale model byl moc natažený. Teď jsem to vylepšil tím, že jsem měl výškovku přepnutou letovým režimem trochu na potlačeno. Nastoupal jsem, přepnul na "přistání". Potlačení výškovky je ale moc velké a já to nezvládám tahat rukou. Přepínám tedy letový režim zpět, ale model přechází v mžiku do střemhlavého letu. Zlomek vteřiny nechápu co se děje. Tahám model výškovkou zoufale nahoru, když mi dojde, že jsem přepínačem letových režimů přejel do režimu, kde nemám trimy vůbec nastavené. Přepnutí přepínače do správné polohy trvá mžik, ale vystrašilo mě to.

Na letišti se objevili tři cizí muži a v krabici si přinesli větroň Leticia - historický kousek. Na dotaz, jaký mají kanál, jsme dostali odpověď, že se musí podívat. Ale nakonec věděli. Zeptali se, kde natáhnout gumicuk a začali poletovat. Nejdřív tedy vlastně vymýšlet, jak má být gumicuk napnutý. Zpočátku ho nenapli skoro vůbec a model se potácel bez rychlosti nad loukou. Mojí mamku - starého mazáka to přivádělo k šílenství :-) Nakonec na to přišli a gumicuk napínali tak, že se dostali do nějakých 30 metrů.

Co však bylo horší, že si bez výstrahy gumicouk během mého létání otočili a padáček ji padal do osy dráhy. Na jejich starty jsem si dával pozor a čekal nad opačnou stranou letiště, až padáček spadne. Ale maníka, co stojí na konci dráhy přesně v její ose zrovna ve chvíli, kdy jsem to hnal přes letiště v 1.5 metru na plný plyn jsem si všimnul, až když jsem hlavu otočil za modelem.

Po přistání jse se zájmem pozoroval jejich poletování. Slunce bylo už za obzorem. Leticia při jednom startu utíká ze směru, pilot na to nereaguje a model končí za pěkného praskotu dřeva v kotrmelcích. V krabici přinesli, v krabici odnesli.

Model balím a na auto nakládám už za šera.

(zveřejněno na stránce Letání)