Alespoň jeden skok!
Dnes je celý den krásně. Letové počasí jak má být. Sluníčko, na nebi kumulky a slabý vítr. Já se však oháním hadrem u mamky. Uklízíme u ní v bytě po malířích. Odpoledne mi to ale nedá. Problém s akumulátorem z minule je vyřešen (vadný konektor) a akumulátory v Extře nabity. Jedu na letiště s tím, že musím dát alespoň jeden skok.
Na stojánce je už z dálky vidět celá naše banda.
Všichni už mají své odlétáno. Však tu jsou od oběda. Mohu tedy nahodit motor a letět. Moc mi to ale nejde a motor chytá až na nějaké dvacáté prohození.
Pojíždím až k dráze a čekám, až sedne kolega. Motor si zatím spokojeně žbrblá a já nemusím mít strach, že by třeba po minutě zhasl. Spolehlivosti chodu motoru se stále nemohu nabažit.
Startuji a tentokrát si jen tak bezcílně poletuji jen pro radost. Užívám si mručení vrtule při sestupném letu s motorem na volnoběh, užívám si táhlých stoupání do nebe "do nevidím" i průletů těsně nad zemí. Občas nějaký výkrut či přemet. V osmé nebo deváté minutě nasazuji na přistání. Vychází mi to zase na tři body, ale směr je trošku mimo osu dráhy. Letadlo letí na mě a tak držím Extru výškovkou stále v jednom metru a malinko koriguji směr. Zapomínám však na matičku létání - rychlost. Té se najednou v tom metru nad zemí nedostává. Vím to už půlvteřinu předtím, ale nereaguji na to. Letadlo se naklání nepatrně napravo a přechází do klesání. Končí to tvrdým dosednutím a pomalým rozvážným převážením na čumák. Vrtule se zastavuje o drn. Jedinou škodou je ohlý šroub, který tvoří osku pravého kola. Náhradní nemám a tak končím s létáním.
Letiště se vyprazdňuje. Všichni balí a odjíždí. Než si zabalím fidlátka já, objevuje se na stojánce mě neznámé auto. Nové tváře.
Jak asi dopadli?
(zveřejněno na stránce Letání)