Blbec na cestách

Dnes se udělalo konečně hezky. Teplota se vrátila na teplotu letní a po modré obloze plují krásné mráčky. Jen plují trochu rychle. Na Milešovce fouká 16 m/s. Přemýšlím v práci, zda by to bylo na Luňáka na Ranou, ale vítr jde ze severu a stáčí se k východu. To jde na Rané po kopci. Nakonec se dozvídám od ženy, že ji mám vyzvednout v práci o hodinu později než obvykle a že jdeme nakupovat. Tím mé plány na létání berou za své.

Během jízdy s vozíkem po nákupním centru zjišťuji, že není tak pozdě a když trochu pohneme, že bych to mohl stihnout na letiště. Nouzovým východem nákupního centra pozoruji komín trmické teplárny a okolní stromy. Už tolik nefouká. Je rozhodnuto. Přeci jenom jedu létat.

Doma vynáším z auta nákup, balím vysílač a z dílny kufr s nářadím, kanystr a v druhé várce trup a křídla Extry. Jde mi to rychleji než předtím. Nakládám vše do auta. Cestou se ještě stavím u pumpy, nacmrndám do kanystru 2 litry benzínu a hurá na letiště. cestou si opakuji: nesmím zapomenout přimíchat olej! Taky vyzvedávám mamku. Ta to má jako výlet a ještě mi bude dělat fotografa.

Na letišti vytahuji z auta trup. Vracím se do auta pro křídla. A doprdele! Křídla tam nejsou!! Ve vteřině si přehrávám, kam až jsem křídla donesl. Mám je zabalené v jednom pytli ze stříbrné bublinky a poslední místo, které si pamatuji je, jak jsem je opřel o levé zadní kolo auta. A hned mi dochází, že jak jsem couval z řady a zatáčel doprava, že jem je musel zákonitě přejet levým předním kolem. Telefonuji domů ženě a překotně jí vysvětluji, ať běží k oknům na parkoviště, zda tam stříbrný pytel uvidí. Máma mě pozoruje a ťuká si na čelo. Za chvilku žena hlásí: "Ty jsi Libore opravdu blbej. Jsou tam." a směje se mi. Já zatím sedám do auta a jedu přes celé město zpátky domů. Alespoň ta serva jsou zachráněna.

Doma beru schody po dvou. V předsíni už na mě čeká žena a hlásí: "Co blbneš? Jsou celá." Nevěřícně tahám křídla z pytle - žena mi opakuje, že už je kontrolovala - a vidím, že jim opravdu nic není. Koukám na hodinky. Je pořád dobrý čas. Beru tedy křídla podruhé a vracím se zase přes celé město na letiště.

Je půl osmé, nad hlavou se nám dělají červánky. Sestavuji model a tankuji a užívám si, že neprší. Po včerejší zkušenosti nastavuji diferenciaci křidélek.

Startuji motor. Musím trochu otevřít hlavní jehlu. Motor byl trochu chudý. Fouká od severu stálý vítr kolem 7 m/s (rychlost větru měřím vyhozením trávy do vzduchu a sledování, kolik metrů uletí za vteřinu). Je to kolmo na naši dráhu, ale kluci vysekali další dráhu napříč a tak mohu startovat proti větru. Dávám plný plyn, Extra se rozjíždí a po 10 metrech je ve vzduchu. Hned mi je jasné proč. Stále držím plně nataženo jak jsem pojížděl (ta koncentrace!). Povoluji plynule výškovku a Extra se v metrové výšce rozjíždí a začíná stoupat.

Poučen včerejškem létám výše a zkouším zase základní akrobatické obraty. Motor oproti včerejšku více táhne (že by to bylo tím záběhem?) a ve vertikále vystoupám do dvojnásobné výšky.

Když jsem si vyzkoušel co jsem měl v plánu, zkouším nožový let. Docela se mi to daří, ale psychika dělá své. Aniž bych to chtěl, udělám v noži tlačenou zatáčku o 180 stupňů. Zkouším to ještě jednou a vylétávám z figury přetočením na záda a obráceným přemetem. Vypadalo to pěkně, ale já tím přemetem končit nechtěl :-)

Ve výšce zkouším minimálku. Když Extru opravdu vydojím, tak trochu poklesne pravé křídlo. Ale nezačne vrtat. Jen se tak zhoupne doprava.

Znovu stoupám a znovu zkouším vývrtku. Tentokrát ještě více snižuji rychlost. Model poslušně přepadá po křídle a vrtá. Při vybírání se snažím co nejdříve vybrat střemhlavý let, ale Extra si zase "zakulhá" na pravé křídlo. Mám hodně velké výchylky a když za to hodně beru, tak Extra asi moc ryhle neletí. Budu si na to muset dávat pozor. Ale to je normální. Není to 3D akrobat.

Létám už 10 minut. Létal bych déle, ale jak zaletím pod horizont tvořený hřebenem Krušných Hor, stává se pro mě Extra nečitelnou. Nalétávám tedy na přistání. Tentokrát mám problémy. Jak na letadlo pod horizontem dobře nevidím, tak točím na dráhu příliš brzy a jsem dlouhý. Trefuji se až na pátý pokus.

Na stojánce vidím, že i pruhy na výškovce se začínají odlepovat. To mi ale radost zkazit nemůže. Jsem venku, létám si. Extra zatím splňuje to, proč jsem si ji pořídil. Mohu si jít zalítat i po práci, kdy bych si už s větroněm neškrt

Foto: Jiřina Kolmanová, Libor Kolman

(zveřejněno na stránce Letání)