Jarní povětří

Dvanáct stupňů nám připadá jako opravdové jaro, jihozápadní vítr nás táhne zase na kopec nad Malhosticemi.

Oba máme s Jardou házedla a je to pro dnešek ideální "nářadí". Svah nosí je pro tahle lehká házedla. O to je svahování zábavnější, musíme se snažit o jemné vedení modelu, hledat i drobná stoupání, zatáčky točit úsporně, abychom neztráceli drahocenné metry. Chvíli jsme třeba padesát metrů nad kopcem, za chvilku se úporně snažíme udržet v úrovni našich očí a občas se propadáme až na trávu svahu pod námi.

Tohle se mi na létání s větroni líbí, to, co vlastně nezasvěcený pozorovatel vůbec nevidí. Model letí vzduchem nad kopcem bokem na vítr, tu zahne trochu doprava, pak zas doleva, jsou to jen drobounké náklony, čekám, kdy vítr letadlo trochu přizvedne. Pořád nic, ještě nic, ještě nic, až tady vítr přizvedává levé křídlo, letadlo chce zatočit doprava, ale já dávám levá křidélka proti a model začíná malinko stoupat. Zvedá se jen malinko, ale stoupá pořád. Vzdaluji se tím stále od svahu, letadlo už je dost daleko, ale mám už nejméně o dvacet metrů víc výšky. Otáčím zpátky ke kopci a prohledávám jiná místa nad sadem pod námi, kde se objeví stoupání. Zase čekám, kdy to drkne do křídla. Vidím ale jen, jak model klesá o něco rychleji, výška ubývá a tak se vracím zpátky nad nás k hraně, na které stojíme. Celé se to odehrává jen s drobnými pohyby kniplů, letadlo pro nezasvěceného letí "nudně" nad kopcem, nic zajímavého na tom není. Že to je tak vzrušující vím jen já a Jarda, který tu s vysílačem stojí vedle mě!

(zveřejněno na stránce Létání s Long Shotem)