Vyšlo to i na odpoledne!

Sedím v práci a když otočím hlavu k oknu, civí na mě krásně modrá obloha. Cestou na oběd koukám na komíny vysoko nad hlavou. Mirný větřík, modrá obloha. Krásný den. A mě bere vztek, že já půjdu domů až za tmy! Škoda takového krásného dne.

Nakonec to ale dopadá tak, že z práce odcházím v pět ještě za světla. Sluničko už sice není - je schované na západě za mraky nad horami, ale světlo na létání ještě nějakou dobu bude. A na letiště to je odsud opravdu pět minut. Hurá nahoru na letiště!

Protože kluci z hangáru určitě budou mezi létáním s velkými éry poletovat i s modely před hangárem, jedu rovnou před hangár. Fouká trohu od západu. V práci jsem přemýšlel nad technikou hodu a zkouším na začátku otočky model strčit víc za záda, abych mohl v závěru otočky posílit švih. Připadá mi, že jediným výsledkem je větší bolest od kolíku na konci křídla. Mozolek, který jsem si ráno vyrobil mi teď praskl a tak šmudlám křídlo krví.

Vzduch je teď "zajímavější" než ráno, ale chtělo to být tady tak o hodinu dvě dříve. Dokud svítilo slunce. Zkouším si let s klapkou vysunutou dolů. Připadá mi, že bych mohl pod modelem chodit a stačil bych mu.

Když jsem přelétával hangár, zaznamenal jsem drobné kopnutí. Příští hod tedy hážu do směru nad hangár. A skutečně. Když traverzuji nad střechou hangáru, tak držím výšku. Hangár má sedlovou střechu natočenou příhodně proti slabému větříku a mě to stačí na "svahové" létání. Krása!

Začíná mi řvát vysílač. Baterky. Přemýšlím, zda by nestálo za to vysílač u kluků v hangáru trochu "přišťouchnout", ale nakonec si říkám, že v nejlepším se má přestat. Je šest. Ani mi nepřišlo že tady před hangárem blbnu už hodinu.

Ze dne, který vypadal ztracený, jsem nakonec vykřesal hodinu a půl létání!

(zveřejněno na stránce Létání s Long Shotem)